Příliš se nedivím, že poslední album ABORYM získalo u kolegů-pisálků po celém světě téměř výhradně nadšené reakce. Dnes se do tohoto zástupu zařadí i Whiplash, protože mám chválící den. Pochvalné mručení jsem ze sebe vyloudil v podstatě již od prvních tónů tohoto Necro-Post-Elektro-Atd.-Blackového dílka. Zběsilá umělá rytmika někde kolem 190+ bpm, vyšinuté "sólování" nedávající vůbec žádný smysl, chrčivé skřehotání "Úst Smrti" - Attily Csihara, elektronický smog na pozadí, misantropický koncept...existuje snad post-blackový asociál, kterému by se to nelíbilo? ABORYM ale především dokázali black metal znetvořit k současnému obrazu světa a místo temných lesů zkoumají spíše poušť civilizace. Snad si uvědomili, že Satan je v jedničkách, nulách a elektrických impulsech mnohem spíše, než uprostřed nudných sněžných plání. Osobně recenzovanou desku chápu jako tavící kotlík, v němž se mísí necrotická posedlost začátku devadesátých let s existenciálními stresy dneška. Vzniklá směs, pomaličku nahlodávající psychiku, má značně hořko-kyselou pachuť a destruktivní odér. Za zdánlivou neučesaností a syrovostí se však skrývá - jak je tomu u ABORYM zvykem - notná dávka sofistikovanosti či jednoduše "vědění". Schválně o kolika dnešních (B)metalových kapelách se to odvážíte tvrdit? Relativními slabinami desky jsou snad jen předlouhá stopáž či trošku hluše vyznívající středně tempé "bum-čvacht" automatického bubeníka. Naopak jednoznačnými klady jsou elektro (či v případě skladby "Chernobyl Generation" vysloveně techno) vsuvky, hostující "pěvci" Nattefrost (cyničtí Carpathian Forest) a Irrumator (pološílení Anaal Nathrakh) zdařile podmalovávající Attilovu nepříčetnou hrdelní vraždu. Resumé: výborná deska milých lidiček.