... a blasfémická devastace světa nikterak nekončí... Je otázkou, proč by také měla, že? A kapely typu našich DESTROYING DIVINITY (povstali z popela blackmetalistů S.C.U.M.) jsou na onu otázku odpovědí více než výmluvnou, kdy třeba zrovínka "Rozpoutané peklo" je, no, ehm, vlastně rozpoutaným peklem. Proč hledat jiný příměr, jiné synonymum, když název druhého alba "pěvce" Erika, kytaristy Gassiho, kytaristy baskytaristy Flagina a tloukmaestra Ommurtaga hovoří slovem naprosto pregnantním? Kluci se ušislyšně zhlédli v amerických legendách rouhačského death metalu jménem příkladně Immolation či Incantation, leč i jiných, avšak navzdory orientaci k těmto paradigmatům je u nich poměrně lehce vystopovatelná snaha o svébytnost. Jejich megabrutálně vytavený a jaksepatří nakrásně zostra zvukově zakalený (práce známého zvukařského esa Standy Valáška ve studiu Šopa) letální kov řinčí, až z toho má jeden smrt nejen na jazyku, nýbrž všude, úplně všude. S živočišným instinktem se rozlézá, válcuje, zalévá okolí mystickou temnotou a posluchač se ocitá ve středobodu zrůdného dramatu. To je stvořeno podle šalamounsky sepsaného a mistrovsky na papír hozeného scénáře, v němž má úplně vše svůj vyhrazený prostor, kdy každý motiv či pasáž jsou chladnokrevně naplánovány s rozmyslem a hlavně spontánním, tedy nikoliv apriorním úmyslem. Tedy extrém ano, avšak zcela přirozený a nikoliv křiklavý. Cesta do pekla, zde tedy toho rozpoutaného, je prý vydlážděna dobrými úmysly. Mysleme ale na to, že tady si tyto úmysly vítaně uzurpovali mocní (no ano, budu muset popřemýšlet o přehodnocení sebou samým vytvořeného pomyslného popředí tuzemské death metalové scény), čímž se jim dostal do jejich ukrutně ostrých drápů prostředek k ovládání našich osudů. Inu, DESTROYING DIVINITY zaseli vítr, pročež zcela zákonitě sklidí či už dokonce sklízí bouři. Hromy, blesky, smrt...