Pod názvem HOUSE OF LORDS si v roce 1988 podali ruce známí američtí hráči vesměs melodického hard rocku, přičemž ji založili klávesista Gregg Giuffria (ex- Angel, Giuffria) a baskytarista Chuck Wright (ex- Giuffria, Impelliteri a Quiet Riot). Ti oslovili kytaristu Lannyho Cordolu (ex- Giuffria), zpěváka Jamese Christiana (ex- L.A. Rocks) a bubeníka Kena Maryho (ex- Alice Cooper), avšak po nějakých těch personálních rošádách a emisích tří alb se po roce 1992 jmenovaní zase hezky rozešli. Avšak v roce 2001 se původní sestava s výjimkou Grega Giuffrii, jenž se opakovaně a směle věnuje sólové kariéře, opět sešla a následující dva roky makala na comebackovém opusu. Giuffriu na něm coby hosté střídavě nahradili slovutný klávesový mág Derek Sherinian (ex- Dream Theater, Platypus a další), Allan Okuye (Rat Bat Blue), Sven Martin (ex- Tattoo) a Ricky Phillips (ex- Bad English, Styx). Deska přináší deset kompozic, jež jsou svou konstrukcí fixovány na melodický, nikoliv však onen nasládlý, hard rock americké provenience, v nejsilnějších momentech až syrového, neučesaného a ostrého ražení. Silné okamžiky nastávají i tehdy, kdy z reproduktorů zazní zvuk kláves Hammond B3, které mají lví podíl na příklonu téhle muziky k paradigmatům ze 70. let. Znamenitá jsou také různá instrumentální alotria, především pak ta Cordolova, či aranžérské a skladatelské nebývalosti. V nich se v přiměřené míře shromažďují příkré kontrasty a situační zvraty, jimž je dopřán solidní prostor k rozvinutí. Do toho všeho výtečně zapadá projev Jamese Christiana a jeho témbr vznášející se nad nápaditou instrumentací. Nuže tedy, HOUSE OF LORDS se sešli, sepsali a vydali, přičemž se domnívám, že nikoliv zbytečně a bez odezvy, zhudebněnou knihu půvabných žánrových epizod. Rád se budu na její stránky vracet a pročítat a pročítat.