Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16430 x
CALES
22.10.2006 | 13908 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13431 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13336 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13325 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34334 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14366 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14218 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14204 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13911 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17482 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17450 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15732 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14672 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
MARILLION

19.5.2007 Praha, Retro Music Hall



     O další skvělý zážitek rockuchtivé masy, záměrně zde neužívám pojmu tuzemské, neboť na místě byla také spousta cizinců, se onoho sobotního večera v pražském moderně hudebním stánku Retro Music Hall postarali pánové Steve Hogarth (zpěv), Steve Rothery (kytara), Pete Trewavas (baskytara), Mark Kelly (klávesy) a Ian Mosley (bicí) soustředění do legendární anglické formace MARILLION. Ta se v naší stověžaté matičce objevila takřka na den přesně po třech letech (tehdy se tak stalo 15. května 2004 v pražské Lucerně). V uvedené sestavě kapela tu svou káru táhne stále neúnavně dál a dál, tu s většími tu s menšími úspěchy, kdy jednou jí pšenka vykvetla, pak zase ne, od jara 1989, kdy ji opustil charismatický zpěvák Fish. Přitom aktuální album „Somewhere Else“, které soubor v rámci „Somewhere Else Tour“ přijel podpořit i k nám, je už jubilejním desátým studiovým počinem formace v jejím současném obsazení.



     Vzhledem k tomu, že tihle Britové vystupují víceméně bez speciálních hostů, nebylo vůbec překvapením, že chvilku po 20. hodině se sál rozezněl prvními tóny skladby „Splintering Heart“, načež hned od té chvíle bylo jasné, že zvuk setu bude nadmíru vychytaný. Byl čistý, co do intenzity vyvážený, takže dovoloval v plné kráse rozkrýt podmanivě melodická a hladivá Rotheryho sóla, nechal vystupovat perlivé tóny Kellyho kláves a pomáhal výrazně rytmicky tepat pánům Trewavasovi a Mosleyovi. Ale především pak naplno nechával sálem se bez ustání vznášet Hogarthův emotivně nabitý a vzletný pěvecký projev, který je co do jeho výstavby, dle mého názoru, ponejvíce složkou, jež skupinu v její tzv. postfishovské éře přiřazuje též k pop rockových seskupením. Avšak toto nechápejte ani v nejmenším v jakémkoliv pejorativním významu. Též z jejich živé prezentace si člověk odnesl pocit, že MARILLION nikterak nejde o žádná tvůrčí ba ani hráčská sofistikovaná alotria a že je jim mnohem bližší přímočarost a srozumitelná přístupnost, a tak spíše kladou důraz na zpěvnost mající za úkol spolusloužit k ovlivňování citů jejich auditoria. A to se jim daří nadmíru náramně. Bohatě k tomu využívají vlastního neskutečného smyslu pro dojemnost a také umu pro vtahování posluchače do děje a pro ovlivňování jeho spolupodílu na celkovém prožitku. A jak se mimo jiné také zde ukázalo, to jsou ony hlavní aspekty, proč tohle těleso na sebe váže zájem mnohem širší rockové veřejnosti, než by se mohlo zprvu zdát. Instrumentálně nelze tomuto ansámblu vytknout vůbec nic, tu a tam se dokonce i Hogarth blýskl jako klávesista či jako akustický nebo elektrický kytarista, a za bezchybný lze považovat i Hogarthův zpěv. Byl to právě Hogarth, kdo dodával celku na nebývalé podmanivosti a koho a jehož výkon si bude návštěvník koncertu asi nejvíce pamatovat. Pokud jde o repertoár, formace zčásti provětrala svou tvorbu z tzv. postfishovské éry, nicméně bezprostředně po doznění posledního tónu jsem zaslechl ohlasy typu „čekal jsem, že zahrají nějakou fishovku“ a podobně. K tomu bych si dovolil dodat, že jakkoliv třeba 29. září 1995 zahráli MARILLION v Rotterdamu kupříkladu pecku „Kayleigh“, působí tito dojmem, že za 1. etapou své existence kdysi jednou provždy udělali tlustou čáru, přes kterou jakoby kytary a klávesy už nepřehodí a bubny nepřekutálí. Pokud se ještě vrátím k výběru skladeb, zde bych možná, a to zcela subjektivně, spatřoval do jisté míry onu unylost, která počala ponejvíce vystupovat z pozadí v druhé půli setu. Zkrátka uprostřed až na výjimky de facto neměnného tempa nevystupoval takřka žádný větší odvaz, postrádal jsem trochu obveselení v centru vší té melancholie a posmutnělé atmosférické vzletnosti, ale to bych v konečné fázi celkového náhledu na akci nepovažoval za jev až tak zásadní. Pro kapelu samotnou muselo být nakonec asi největším vzrušením ba až zadostiučiněním, když sotva Rothery vzal do rukou akustickou dvanáctistrunku, aby na úplný závěr, kdy už se přidávalo podruhé, spustil nejchytlavější z chytlavých písní „Easter“, počalo osazenstvo v tu chvíli už na padnutí vydýchaného sálu sborově a mohutně jako jeden muž hymnicky pět sebou, načež se k němu sporadicky přidával i sám Hogarth.
     Zkrátka a dobře bratru dvě hodiny odolávala ona armáda krásy neutuchajícím atakům bezmála tisícovky kvalitního prog rocku lačných nájezdníků. Své chrabře, srdnatě a po léta úporně vydobyté pozice tato bez větších zádrhelů uhájila, načež když jsem si po jejím vystoupení podával ruku se Stevem Hogarthem a přidržoval dveře našeho vozu, který jej odvážel do hotelu Hilton, taškami obtěžkanému Stevovi Rotherymu, pomyslel jsem si zcela zákonitě: příště zas.



     V některých článcích zvoucích na tento koncert jsem se setkal s příměrem pionýři prog rocku, s čímž bych si však na úplný závěr dovolil poněkud nesouhlasit. K průkopníkům prog nebo chcete-li art rocku vždy a za všech okolností přináleželi Gentle Giant, Yes, King Crimson či třeba Emerson, Lake And Palmer, avšak v případě MARILLION se mi i koncertně potvrdilo, že ti jsou spíše neo art – progresory, nebo možná ještě lépe vyjádřeno, že se jeví jako určitý postmoderní prog rockový revival. Přídomek neo k nim přináleží už jen proto, že do své tvorby implantují postupy pop a alternativního rocku. A činí tak umně a s vytříbeným vkusem, což bylo rovněž naživo naplno vyjeveno i v onen pohnutý a požehnaný večer. Šikovní to kluci tihle MARILLION, jen co je pravda.

Set list (bez záruky a bez nároku na pořadí, přičemž veškeré změny jsou vyhrazeny – poskládáno totiž dodatečně z útržků už občas vynechávající autorovy paměti):
„Splintering Heart“, „The Other Half“, Beautiful“, „You’re Gone“, „No Such Thing“, „Fantastic Place“, Waiting To Happen“, „Thankyou Whoever You“, „The Space“, „The Bell In The Sea“, „Afraid Of Sunlight“, „A Voice From The Past“, „Somewhere Else“, Man Of A Thousand Faces“, „Beautiful“, „Between You And Me“, „King“, „Ocean Cloud“, „Neverland“, „Easter“.


zpět
Recenze přečtena: 3305x         Autor: Vratislav Šantroch