Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16426 x
CALES
22.10.2006 | 13903 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13426 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13331 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13319 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34329 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14362 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14213 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14197 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13906 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17481 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17446 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15728 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14665 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
OZZY OSBOURNE, KORN, BLACK LABEL SOCIETY

26.6.2007 Praha, Sazka Arena



     Měl to být věru požehnaný večer, ale... A nutno uznat, že Mr. OZZY OSBOURNE je pojem, který, jak se ukázalo, navzdory však neblahé skutečnosti (viz dále), ve svém lesku mnohonásobně převyšuje Black Sabbath s Ronniem Jamesem Diem u mikrofonu (o den dříve měli v pražské T-Mobile toliko třítisícovou návštěvu), neboť se mu zkrátka toho dne nakonec podařilo bezmála naplnit pražskou Sazka Arenu. Jeho pražské vystoupení bylo jedním z posledních v rámci krátkého „Ozzy Euro Tour 2007“ (následovat ho měla už jen show v německém Mnichově a v italském Miláně), jímž Ozzy propagoval své aktuální album „Black Rain“, načež poté už se bude vše soustředit do USA na letošní ročník „Ozzfestu“.
     S nástupem 18. hodiny vtrhl na pódium, aby jej po třičtvrtěhodinovou dobu ovládl, hurricane rock v podobě zpívajícího kytaristy Zakka Wyldea a jeho drsné americké party BLACK LABEL SOCIETY. Kdo si tuto syrovou muziku oblíbil, musel si přijít na své, a pokud má sjetá „dývýdýčka“ čtveřice „Boozed, Broozed & Broken – Boned“ a „The European Invasion Doom Troopin‘“, ví, co vystoupení těchto drsoňů obnáší. Na mě asi nejvíce zapůsobila ona charakteristická Zakkova hra (jak taky jinak, že?) na Gibson Les Paul, která měla toho večera znít ještě jednou, ačkoliv v odlišnějších dimenzích, Zakkův zvláštní pěvecký projev a z prezentovaných písní pak „Suicide Messiah“, jejíž refrén vyzpívávala do megafonu jakási se čtveřicí spřízněná duše. Prostě znamenitý, i zvukově, odvaz a rozjezd.
      Byl-li úvodní set přehlídkou syrovosti a drsnosti, pak ten druhý, v podání amerických pionýrů nu metalu jménem KORN, byl hodinu trvajícím tornádem. Nejvíce tento stav nespoutané divokosti prezentoval rtuťovitý zpívající maník Jonathan Davis, který se krátce předtím musel snad někde urvat ze řetězu. Považte sami, jak to muselo vypadat, když zvuk byl v tu chvíli vygradovaný tak, že ve spodních kmitočtech mi bránice skákala dolů a nahoru, na pódiu pološílený Davis, dva kytaristé, baskytarista, dvě obsazené bicí sestavy, klávesista a doprovodný zpěvák, který sem tam taky třísknul do nějakého toho nátlučně-rytmického aparátu. Osm muzikantů na pódiu, do toho samplované zvuky, těžkotonážně natlakovaný sound a skákavé a zpěvné skladby. Inu, základy Sazka Areny prodělaly první skutečnou zatěžkávací zkoušku. A mé sluchové receptory prošly tímtéž, nejvíce pak ve chvíli, kdy se Jonathan opřel do hry na skotské dudy. Jako celek mě show KORN velice příjemně překvapila, neboť kapela ukázala, že svede onu zběsilost pevně spjatou s daným žánrem dostat ze sebe i naživo. Tedy její letošní nepovedený počin „Unplugged MTV“ budiž tímto zapomenut.
     Pouze následující čtvrthodinová pauza dělila v tu chvíli už solidně zaplněnou halu od nástupu Mr. Osbournea a jeho bandu. Po neodmyslitelném intru se tak za tónů jasného koncertního „otevíráku“ „Bark At The Moon“ taky stalo. Ale co to slyší uši mé? Zvuk se teprve hledá, dokonce má výpadek ve zpěvu, bicí Mikea „Puffyho“ Bordina a basové tóny Roba „Blaska“ Nicholsona jsou téměř nepoznatelné, ale to se mělo během chvíle změnit k mnohem lepšímu. Co se ale nijak zvlášť nezměnilo, snad s výjimkou pár okamžiků v druhé půli setu, byl fakt, že Ozzy se trápil. Jeho hlas neustále selhával (následky jakýchsi zdravotních indispozic?) a jeho hlasivky jaksi nestíhaly. Zadrhávaly a vynechávaly a měl-li Ozzyho projev jít do vyšších poloh, znamenalo to pro pěvecký projev stav nepříjemného forsírování, načež zpěv byl falešný a intonace pokulhávající. Jenomže řekněte sami, jsem daleko od pravdy, když tvrdím, že OZZY OSBOURNE je jednak taky „jenom“ člověk, nikoliv dokonalý a neomylný stroj, ale hlavně že jde o takovou celebritu, ikonu, legendu a kult, že by mu člověk odpustil i kdyby ze sebe nevyloudil ani hlásku? Prostě je jedním z takových, u nichž snad stačí pouhopouhá jejich přítomnost na scéně. Jinak si rockový tatík samosebou neodpustil své povzbuzování ve formě fucking crazy a podobně, a došlo pochopitelně též na už klasické zkrápění předních řad kotle vodou z připravených kbelíků. Ozzman se však svými pěveckými výpadky sám pasoval do jisté role druhých houslí, načež hlavní pozornost se tak soustředila na Zakka Wyldea, jež se v podstatě stal hlavním tahounem setu. A to považte, že odehrál de facto dva koncerty v době trvání bezmála dvě a půl hodiny! Jeho neskutečná, hřmotně riffová práce a energická hra bylo to, co člověk musel ponejvíce obdivovat. Odpustit si tedy mohl zbytečně natahované sólo mezi skladbami „Suicide Solution“ a „I Don‘t Know“, jež postrádalo nějakou nosnou strukturu a bylo spíše kytarovou onanií, ale zřejmě si v tu chvíli šéf a hlavně jeho hlasivky potřebovali prostě a jednoduše dáchnout. Nicméně vkládání Zakkových sól do stařičkých prověřených klasik bylo uchulahodící až běda. A že těch klasik bylo, vždyť z nového alba zazněly toliko „Not Going Away“ a romantická „Here For You“. Mezi přídavky nechyběla ani maximálně hitová „Mama I’m Coming Home“, kterou Zakk odehrál na dvoukrký nástroj, a vše v úplném stominutovém závěru vygradovala sabbathovská „Paranoid“.
     Co dodat? Ozz team přijel, viděl a snad i zvítězil, navzdory tomu, že jeho kapitán nebyl ušislyšně ve formě. Když porovnám jím předvedený výkon s prací jeho o šest a půl roku staršího kolegy Ronnieho James Dia v řadách Black Sabbath, jež se v pražské T-Mobile Areně odehrála o den dříve (viz reportáž na jiném místě), musím konstatovat, že příměr nebe a dudy se snad nikam nehodí lépe. Avšak i tak vyjadřuji své potěšení nad skutečností, že jsem byl zase při tom.

Setlist Ozzy Osbourne: „Bark At The Moon“, „Mr. Crowley“, „War Pigs“, „Not Going Away“, „Believer“, „Road To Nowhere“, „Suicide Solution“, Zakk Wylde sólo, „I Don’t Know“, „Here For You“, No More Tears“, „I Don’t Wanna Change The World“, přídavky: „Mama I’m Coming Home“, „Crazy Train“ a „Paranoid“.


zpět
Recenze přečtena: 3423x         Autor: Vratislav Šantroch