Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16430 x
CALES
22.10.2006 | 13908 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13432 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13336 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13325 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34337 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14368 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14219 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14204 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13912 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17483 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17450 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15732 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14672 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
DOKKEN, KINGDOM COME

27.9.2007 Praha, Retro Music Hall



      Když jsem toho pozdního rána následujícího dne procitnul a vstal doma z postele, ptali se mě: „Ty jsi byl zase na nějakém koncertě, viď?“ Odvětil jsem: „Proč se na to ptáte a jak jste na to tak přišli?“ A dostalo se mi odpovědi: „No, poněvadž až sem je slyšet, jak ti v uších mohutně duní mořský příboj.“ „Inu, ba,ba,“ já na to, „sound byl po celou dobu akce opravdu nevyvedený. Byl málo dynamický, nevyvážený, kdy výšky byly jedovaté, spodky nahuštěné, k největší škodě střední frekvence prakticky absentovaly, a ve své až surové intenzitě ona masivní zvuková hradba nekompromisně, nesmlouvavě a nelítostně ušiska masírovala.“



      Ačkoliv jak německo-američtí KINGDOM COME tak američtí DOKKEN zvukem svých setů vskutku utrpěli (v závěru jsem zjistil, že jakžtakž zvuková kvalita se dala zaznamenat pod balkónem u barového pultu), přesto předvedli řádně divokou jízdu. V rámci svého turné „Defenders Of Rock“ pojaly obě skvadry svá vystoupení jako jakési průřezy svými kariérami, s tím, že prvně jmenovaní kladli výběrem písní velký důraz především na své debutní eponymní dílo (mně osobně bylo trochu smutno z nezařazení mé veleoblíbené vzletné „Now Forever After“ pocházející rovněž z této kolekce), přičemž v duchu podtitulu celého toho putovního podniku „Double Headliner European Tour 2007“ si každá formace pro svou show spravedlivě vyhradila čas hodinu a čtvrt. Přitom se navíc domnívám, že při jednotlivých večerech koncertní šňůry vystupují oba soubory ve střídavém pořadí.
     V příjemně zaplněném sálu pražského klubu Retro Music Hall připadl úkol být první na partu Lennyho Wolfa, kterou už v roce 1988 tento její lídr a hard rockový harcovník a světoběžník pojmenoval KINGDOM COME. V očekávané sestavě Eric Foerster a Yenz Leonhardt – kytary, Frank Binke – baskytara a Henrik Thiesbrummel – bicí, který si v jistých okamžicích odskakoval také k černobílým klapkám, se nakonec neobjevil Leonhardt, jehož téměř po celé vystoupení ale výtečně s doprovodnou kytarou zastoupil sám Mr. Wolf, takže nastal mocný kytarový dvojzápřah. Co bylo od prvních okamžiků pro mou maličkost naprosto překvapivé, jak také může onen jemně aristokraticky laděný hard rock vyznít ukrutně tvrdě, ale též moderně, když byla použita celá škála samplovaných zvuků. Avšak jsem toho názoru, že z velké části byl příčinou celé té sy(u)rovosti již zmiňovaný zvuk. A to ať už šlo o „Get It On“, silně emotivní „Mother“, „Slow Down“, „Twilight Cruiser“ nebo „Living Out Of Touch“. Kde mě nejvíce překvapilo, kterak diametrálně může vyhlížet studiová nahrávka a její koncertní provedení, bylo živelné pojetí jinak křehké, mé zamilované písně „Should I“. Krom titulní kompozice aktuálního opusu „Ain’t Crying For The Moon“ nemohla zcela přirozeně chybět ani neodmyslitelná úlitba kultu Led Zeppelin, bez něhož by de facto nebylo ani této Lennyho party, v podobě emotivní, velkolepě gradující bluesové srdcovky „What Love Can Be“, přičemž věru ryze zeppelinovskou upomínkou se Mr. Wolf blýskl také ještě v pěvecké vsuvce v prvním přídavku „Pushing Hard“, která jako by z hrdla samotného Roberta Planta vypadla. A už při druhém a posledním nášupu „Do You Like It“ jsem počal právě prožité rekapitulovat, načež jsem pojal závěr, že můj oblíbený zpěvák s pečetí šelmy (psovité), rodák to z Hamburku Lenny Wolf mě nikterak nezklamal, ba naopak. Jeho současná formace je výtečně šlapajícím stmeleným celkem, takže když jsem přehlédl, tedy vlastně přeslechl už popsaný sound, mohu zcela zodpovědně říct, že přišlo Království jeho a byla vůle jeho.





Foto: KINGDOM COME

     Po třičtvrtěhodinovém vydechnutí naběhla na pódium čtveřice, kterou povil už někdy před třiceti lety zpěvák, další to harcovník tvrdého rocku, jenž jí dal jméno, Don DOKKEN, a která v 80. letech patřila k legendám klasického amerického heavy metalu, kterému se tehdy říkalo hair metal. Hned v úvodu však ona i auditorium utrpěly šok, to když vypadlo napájení zvukového aparátu, načež po chvilce ticha se jelo nanovo, nicméně už po celý zbytek večera se ze zvukového aparátu ozýval nepříjemný, avšak zřejmě improvizovaně vynucený brum. Už pět let stabilizovaná sestava Don Dokken, „Wild“ Mick Brown – bicí, Barry Sparks – baskytara a Jon Levin – kytara, se do toho hned od prvních tónů pořádně opřela a sázela jednu metalovou pecku, tvrdý riff či razantní úder za druhou. Don, který si občas přihnul z připravené lahvinky Jacka Danielse, vzal občas do rukou rytmickou kytaru, aby zdvojil kytarovou hru, avšak je otázkou, zda Jonu Levinovi bylo parťáka vůbec třeba. Že je tento velký obdivovatel Eddieho Van Halena, Erica Claptona či Randyho Rhoadse kvalitním hráčem, jsme se mohli přesvědčit už na albu „Force Majeure“ (1989) metalové divoženky Doro Pesch a jejích Warlock, nicméně hlavně pak svou sólovou prací nenechal oné pohnuté noci na pochybách už asi nikoho. Věhlasný matador baskytarové hry Barry Sparks (působil se Scorpions, The Simplicity Of Diversity, Martym Friedmanen, Cosmosquad, Ulim Jon Rothem, Michaelem Schenkerem a jeho MSG, NCOK, Tonym Mac Alpinem, Rolandem Grapowem, Vinniem Moorem, Johnem Westem, Robbym Lochnerem, Georgem Bellasem, naším Milošem „Dodo“ Doležalem, Michaelem Vescerou, Jeffem Kollmanem, Paulem Sabu, Yngwie Malmsteenem, Guy Mann Dudem či Tonym Kishmanem) krom excelentní instrumentální práce v refrénech zdvojoval zpěv, takže například takové skladby jako „Into The Fire“, „Dream Warriors“, „Breaking The Chains“, „Too High Too Fly“ nebo „Just Got Lucky“ vyzněly velmi úderně.



Foto: DOKKEN

      Takže když zhruba patnáct minut před půlnocí bylo po všem, musel jsem navzdory v úvodu zmíněnému negativu a možná dojmu tak trochu nevýrazně působícího Dona Dokkena (že by ten chlast?) odjíždět z naší metropole spokojený. Opět. Legendy zase nezklamaly. Jen si tak ještě říkám, jak se asi musí Mr. Dokken cítit, když před dvaceti lety ovládal zaplněné stadióny a dnes oprašuje onu zašlou slávu v klubech a malých arénách před pár stovkami nejvěrnějších (že by proto alespoň ta výtečná whisky?).

Foto: Jan Skala


zpět
Recenze přečtena: 3273x         Autor: Vratislav Šantroch