Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16425 x
CALES
22.10.2006 | 13902 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13425 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13330 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13317 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34328 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14360 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14209 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14196 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13905 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17480 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17445 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15725 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14662 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
BASINFIREFEST 2008

27.6.-29.6.2008 Spálené Poříčí u Plzně







Den první: pátek 27.6.2008

Ve znamení českých hvězd

     Na letošní již šestý ročník open air festival BASINFIREFEST jsem jako minulý rok dorazil až na konec vystoupení KRUCIPÜSK, kteří zahráli na Rock Space Stage, co by hlavní scéně festivalu. Rychlým pohledem do programu jsem se rozhodl pro následující koncert polských HUNTER na hlavní scéně a zbývajících 15 minut do jejich koncertu mě vedlo k tomu, abych se alespoň rychle seznámil s celým areálem a dalšími dvěmi pódii Metal Stage a Gambrinus Stage. V tomto časovém intervalu jsem nabyl dojmu, že proti úvodnímu dni minulého ročníku se v tuto dobu sešlo větší množství fanoušků rockové muziky, což jsem si vysvětlil především účastí domácích KABÁT, jejichž plánovaná produkce začínala po desáté hodině večerní a kde jinde než na hlavní scéně. Dále za těch pár minut jsem s povděkem stačil „urazit“ své první festivalové pivko v pivním stanu a proběhnout kolem všech stánků s občerstvením a nezbytných stánků s merchandise.
     Patnáctiminutovka je pryč, a proto jsem návštěvu letošní novinky, kterou je non stop rocková hospoda, odložil na později a přesunul se před hlavní scénu, kde nastupovali již zmínění HUNTER.

     Tvorbu kapely neznám (jejich minulé vystoupení na tomto festivalu jsem prošvihnul), pro případ, že to pro mě nebude to pravé, jsem počítal s eventuálním přesunem k Metal Stage, kde v té době hráli jihočeští COLP. Odchod se nekonal, protože HUNTER mě docela zaujali, jejich vcelku zajímavé kompozice, které skupina sama označuje jako soul metal, pro větší barevnost a hloubku opatřené houslovými vstupy, nezněly vůbec špatně. Současně jsem ocenil, že se kapela nesnaží tohoto nástroje využít či snad zneužít k rádoby nějaké dosud neslyšené originalitě svých kompozic, které zpěvák a kytarista kapely odzpíval jak v rodném tak anglickém jazyce.



Foto: HUNTER

     Necelá hodina vyměřená HUNTER utekla a od hlavní scény, kde se připravovalo vystoupení domácích rockových a v našich krajích velmi oblíbených WOHNOUT, jsem odešel, abych se více seznámil s celkovým děním a atmosférou festivalu areálu. Prošel jsem kolem Gambrinus Stage, kde to zrovna hrnuli SPS. Prostor před scénou byl poměrně slušně obsazen, přesto jsem se přesunul před třetí scénu kde začali bojovat o přízeň publika DIRTY GAME. Vzhledem k dalšímu programu na první scéně (ARAKAIN, KABÁT, THUNDERBOLT) jsem se nemohl dlouho zdržet, což mě vzhledem k jakési silné kombinaci progresivního metalu a moderního hard core, kterou DIRTY GAME nabízí, docela mrzelo.
     Zbývající čas jsem do začátku vystoupení českých metalových legend ARAKAIN a dalších po nich vystupujících KABÁT a THUNDERBOLT využil k rychlému občerstvení a krátkému pokecu se známými, neboť mi bylo jasné, že prostor před Rock Space Stage bude až do samotného konce programu zcela zaplněn.

     Můj reálný odhad situace mi vzápětí dal za pravdu. Většina různě dosud roztroušených fanoušků se shromáždila před hlavní scénou, kde vzápětí vystoupila legenda českého metalu - ARAKAIN. Bylo by to příznačným nošením dříví do lesa, pokud bych se více o koncertu této stálice naší první metalové ligy rozepisoval. Myslím, že postačí jen konstatování, že ARAKAIN jako tradičně předvedli kvalitní vystoupení, během kterého si každý přívrženec kapely našel své oblíbené pecky, kterých má kapela tolik, že by vystačily na nejméně dvouhodinový koncert. Nic na tom nemohl změnit ani můj počáteční pocit, že by si zvuk kapely zasloužil lepší dynamiku a že (jak si také před koncem hrací doby postěžoval lídr kapely Jirka Urban) se na vystoupení této tuzemské špičky nemuselo tak šetřit s osvětlením. Jirka Urban v této souvislosti také utrousil poznámku, že světelné efekty jsou zřejmě vyhrazeny následujícím KABÁT. Kdo ví...?!




Foto: ARAKAIN

     No a jsme u toho...lépe řečeno: u nich. KABÁT. Už před začátkem festivalu, když jsem zjistil, že Pepa Vojtek a spol. jsou dopředu prezentováni pořadateli festivalu jako jednoznační finalisté a snad i výherci celé pomyslné přehlídky kapel festivalu, jsem opakovaně přemýšlel, co a jak vlastně v této reportáži napíšu, abych byl pokud možno objektivní, což mi komplikuje můj hudební vkus a zaměření, ale abych zároveň nepodlehl zbabělému populismu, když vím, jaké oblibě se kapela u posluchačů snad poloviny národa těší. Úmyslně jsem v předchozí větě nenapsal u rockových posluchačů, neboť jsem si vědom, že základna těch, kteří KABÁT dostrkali tam, kde jsou, je jako širokospektrální antibiotikum, které zabírá téměř na všechno a téměř na všechny. Takže jsem své myšlení během celého show redukoval (veden snahou o objektivní náhled na věc, nikoliv z populismu) a snažil jsem se naladit stejně jako ostatní kolem. Z toho mi pak vyšlo, že KABÁT odevzdali přesně to, co všichni očekávali a proč byli pasováni na exkluzivní hudební zboží tohoto festivalu. Zvuk, zpěv Pepy Vojtka a výkon celé kapely během těch největších hitů byl skutečně profesionální, zřejmě tomu nic nechybělo. Na světlech, jak říkal Jirka Urban, se taky nešetřilo. K tomu nějaký ten ohnivý zážeh a výsledek byl asi dokonalý. Soudě podle reakce nějakého toho tisíce lidí to nemělo chybu. A když jsou masy spokojené, což je přeci všeobecně uznávané a mnohdy jediné měřítko kvality, tak KABÁT splnili naděje, které do nich byly vkládány. Lid se bavil. Myslím, že není pochyb o tom, že se takového ocenění z publika dostalo ještě sobotním QUEENSRYCHE. Úspěch pro tyto fenomenální Američany o to větší (ačkoliv si to určitě v tomto směru neuvědomují a je jim to asi taky jedno) protože jejich skladby si u piva nebo na nějakém tahu zřejmě nezazpíváte...Nicméně uznávám bez předsudků, že KABÁT je ta správná česká hudební „zábava“.



Foto: KABÁT

     Před norskými THUNDERBOLT jsem se na chvíli přesunul před Metal Stage abych byl alespoň na chvíli účasten produkci britských SEROTONAL, v jejichž čele stojí zpěvák Darren White (ex Anathema, The Blood Divine). Těch asi 15 minut, které jsem zde strávil, se nesly na těch správných vlnách doom metalu s těžko uchopitelnou hudební atmosférou, vše v těch nejlepších intencích britské muziky, třeba právě té, kterou nabízejí první alba ANATHEMY. Docela mě mrzelo, že jsem nemohl vydržet až do konce, protože mě dost přitahovali již uvedení THUNDERBOLT, jako předzvěst kvalitního poslechu směrem k návratu ke kořenům heavy metalu.



Foto: SEROTONAL

     A bylo to tam. Skutečně. Tato parta od začátku nemohla nechat nikoho na pochybách, že má před sebou formaci, které svojí troškou do mlýna nedopustí, aby heavy metal osmdesát let minulého století zašel ve století současném tak úplně na úbytě. Výkon THUNDERBOLT mi byl to více sympatičtější, když jsem slyšel, že do té jejich klasické „metly“ jsou vsazeny typické a moderní rysy power metalu, kdy údernosti a švihu všech skladeb vévodila hodně vysoce posazená siréna Tonyho Johannessena. Jediným nedostatkem předcházející hodiny byla vcelku slabá účast posluchačů. Zřejmě všichni po prožitku s KABÁT dostali žízeň...



Foto: THUNDERBOLT

     Vystoupením THUNDERBOLT jsem zakončil první festivalový den, byť ze zbývajících kapel pro tento večer by u mě stáli minimálně za pozornost SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY. Z různých důvodů, které jsou pro tuto reportáž irelevantní, jsem opustil bránu festivalu, abych se připravil na vrcholný den následující.

Den druhý: sobota 28.6.2008
Queensryche a ti druzí

     Vrcholný den festivalu pro mě začal odpoledne, bez taktizování jsem přišel v momentě, kdy se fanoušci na značně obsazeném prostoru před hlavní scénou věnovali produkci party ALKEHOL, což jsem jedním okem a uchem odposlechnul z povzdálí, protože mám sice pivo rád, ale písničky o něm a o životě s ním moc nemusím. Jelikož se po ALKEHOL na svojí nekomplikovanou rockovou zábavu chystali HARLEJ, což je jaksi také mimo můj záběr a snahu o pochopení a naplnění, soustředil jsem svojí pozornost na dění kolem sebe a všímal jsem si technického zázemí a vybavenosti areálu, na což jsem v pátek neměl čas.
     Pivní stan nemá vůbec nouzi o žíznivce a protože souvisí všechno se vším, tak stejně nestály ladem celé řady chemických WC. Příjemným zjištěním byl také nepochybně fakt, že se všichni k sobě chovali vcelku ohleduplně (sem tam letící „kelímkáč“ se zbytkem piva mezi posluchače v průběhu produkce jsem velkoryse přehlížel, nebyl jsem přece v opeře), moc do sebe nestrkali a když už někdo upadnul a podařilo se mu v ideálním počasí, které pro takovou akci panovalo, usnout, opatrně takového jedince překračovali a zbytečně jej nerušili.



     Novinkou pro letošní ročník byla non stop rocková hospoda, jejíž součástí bylo Music City-Jam Stage. V době mého příchodu bylo narváno, na Jam Stage vyhrávala mě neznámá trojice mladých muzikantů, kterým osazenstvo stanu skutečně věnovalo svojí pozornost a zájem. Další novinkou letošního ročníku byla úschovna cenných předmětů, což považuji za velmi dobrý nápad. Znáte přece Čechy...
     Vše se zdálo být jak má, ale protože mám rád ve věcech jasno, rozhodl jsem se i vzhledem k momentálnímu nebo spíše nadcházejícímu tělesnému stavu pro malý test či prověrku funkčnosti systému. Chtěl jsem si ověřit, jak dlouho mi bude trvat si v pivním stanu koupit pivo, pak v jiném stánku zakoupit bramboráky a následně jak dlouho budu čekat před chemickým WC abych zase pivo odevzdal. Test dopadl na výbornou. Zcela zaskočen rychlostí obsluhy u pípy jsem si s chutí objednal a zakoupil hned piva dvě (asi na mě taky působila právě probíhající a přítomná pivní atmosféra spolku ALKEHOL), na bramboráky jsem čekal pár vteřin a u TOI TOI s přihlédnutím k tomu, že moc dobře vím, co s člověkem dokáží udělat pivní desítky, to byla rychlovka, řádově pár minut.
     Tato pozitiva jasně dokazovala, že přetrvala i pro letošní ročník BASINFIREFEST. (report z minulého ročníku zde)

     S pocitem, že je o mě dobře postaráno jsem se přesunul před Metal Stage v očekávání, co předvedou plzeňští MAELSTRÖM. Ačkoliv jejich vystoupení bylo v samotném závěru poznamenáno výpadkem zvuku a kapela poslední kus dohrávala jen na odposlechu, nemohl ten fakt samotný změnit tu skutečnost, že MAELSTRÖM jsou hodni svého názvu. Moderní metal, který neměl chybu. Tak tady jsem si opravdu přišel na své. Palec nahoru.



Foto: MAELSTRÖM

     Otázku, co dál, jsem chvíli řešil váhavě (na hlavní scéně INTERITUS), ale nakonec jsem na místě zůstal, neboť ke svému tradičnímu účinkování se chystala další česká legenda TÖRR. Léty prověřené pecky jako „Kladivo na čarodějnice“ „Armageddon“ nebo závěrečná „Made In Hell“ nemohly nezabrat. Ostatně jako vždy. Vlasta Henych také uvedl hned na začátku věci na pravou míru, když prohlásil, že jestli někdo čeká něco nového, tak se nedočká, protože nic nebude. A taky nebylo. Myslím, že to ani nikomu nevadilo, nikdo nic jiného asi ani nečekal. TÖRR ničím nepřekvapil, ale ani nezklamal.



Foto: TÖRR

     Čas pokročil, bylo kolem šesté hodiny večerní a od této chvíle pro mě začalo finále celého festivalu, neboť na Rock Space Stage budou hrát EVIDENCE ONE, NIGHTMARE, COMMUNIC, PRIMAL FEAR a QUEENSRYCHE.

     Vše odstartovali němečtí power metaloví melodici EVIDENCE ONE v čele se skvělým zpěvákem Carstenem Schulzem, známým především z jeho předchozího působení u DOMAIN. Faktem je, že i EVIDENCE ONE trošku trpěli tradičním německým metalovým syndromem, avšak třeba proti PRIMAL FEAR nebyl tak všudypřítomný právě díky power metalovému hávu, do kterého kapela své hodně silné a docela přirozeně plynoucí melodie halila . Na jejich koncert jsem se dost těšil, neboť mám v oblibě jejich první dvě řadová alba „Critize The Truth“ a zejména „Tattooed Heart“. A výkon kapely mě nezklamal. U mě zase dobrý, opět palec nahoru.





Foto: EVIDENCE ONE

     EVIDENCE ONE skončili a já se netrpělivě těšil na francouzskou pětku NIGHTMARE v očekávání, že teď to bude přesně podle mého gusta. A bylo. Ke kapele samotné by se slušelo dodat, že na scéně pod tímto názvem existuje již čtvrtstoletí, samozřejmě s nějakou tou personální obměnou za ta již proběhlá léta. NIGHTMARE jsou typickými vyznavači těch pravých tradic a slávy heavy metalu, přičemž se nejedná o žádnou nastavovanou kaši uvařenou v minulém století, neboť v jejich tvorbě nelze přeslechnout i jiné, zejména dnešní evropské power metalové vlivy. A pokud NIGHTMARE mají k dispozici takového kytaristu, jakým je Franck Millileri, který byl prostě k nepřeslechnutí a k nepřehlédnutí, určitě se nemusejí obávat o současnou či budoucí přízeň svých fandů. Za zmínku také stojí neuvěřitelně energický a hlasově pro tento typ hudby vybavený sympaťák Jo, kterého vystoupení evidentně bavilo, což mimo jiné dokazoval opakovaným lezením na konstrukci pódia, odkud nejen zpíval, ale ještě stačil burcovat přítomné publikum k ještě většímu aplausu, který kapela už tak se svojí původní tvorbou měla. Právem. Přesto největší úspěch kapela dosáhla hned poté, co si střihla maidenovský cover „Fear Of The Dark“. NIGHTMARE poté skončili a u mě bylo jasno. Oba palce nahoru.





Foto: NIGHTMARE

     Vlastně jsem ani nestačil vstřebat zážitek z NIGHTMARE a na scéně si nářadí chystalo skvělé norské trio COMMUNIC. Tyto progresivisty metalu jsem ve svém pomyslném žebříčku letošního ročníku festivalu nasadil hodně vysoko, jejich poslední řadové album z letošního roku nazvané „Payment of Existence“ je excelentní. Proto jsem taky očekával, že mě kapela hned v úvodu do děje přivede úvodní skladbou z tohoto alba „On Ancient Ground“, kterou mám ve velké oblibě, neboť v ní slyším kytarové pasáže jak ukované v pekelné dílně mistrů SLAYER. A bylo to tak. Skvělý úvod! Hned po ní pak následoval hodinový průřez skladbami ze všech třech alb, kterými kapela do současné doby disponuje. Bylo neuvěřitelné, jak tito tři muzikanti dokázali skvěle živě zahrát na poslech ne zrovna úplně jednoduchý materiál, jehož síla byla ještě umocněna tím, že ani na chvíli nenudil, naopak posluchače okamžitě přišpendlil k zemi. Stejně tak byla radost tyto muzikanty (Oddleif Stensland-kytara, zpěv, Erik Mortensen-baskytara, Tor Atle Andersen-bicí) sledovat, neboť jsem názoru, že talentu mají všichni na rozdávání a to i přes jejich poměrně nízký věk. Kdybych měl vyzdvihnout výkon alespoň jednoho z nich, byť obdiv si zaslouží všichni, byl by to určitě baskytarista Erik Mortensen, jehož hra na tento nástroj byla pro mě opravdovou přehlídkou hráčského umu, nikoliv jen tvrzením muziky a držením rytmu a tempa. Oba palce na rukou nahoru a přemýšlel jsem, jestli nepřidat a nezvednout ještě palec u nohy.



Foto: COMMUNIC

     PRIMAL FEAR. Docela jsem se na ně těšil, v podstatě co jméno hráče v kapele, to pro zasvěcené metalový pojem, zejména pak na německé scéně. Jenže jen vcelku hvězdná sestava ještě není zárukou a puncem kvality. Ano, ječák Ralfa Scheeperse byl dokonalý, baskytara Mata Sinnera správně duněla, rytmika Randyho Blacka byla bezchybná, kytary řádně nabroušené. Až sem bylo vše, jak mělo určitě být. Jenže pro mě jsou PRIMAL FEAR přímo ukázkovými představiteli té zakleté germánské metalové formule či snad obětí německé povahy, protože vše bylo až dokonale přesné, avšak již dopředu čitelné a očekávané. Tato dokonalost působila až prvoplánovitě, byť jsem si přiznal, že to kapele v těchto intencích německého metalu šlapalo tak, jak kdysi nabubřele šlapal Wehrmacht na Moskvu. Nekompromisně, sebejistě, vědom si své mohutnosti, zkušenosti a víry ve svojí neporazitelnost. Tentokrát moje palce u všech končetin zůstaly v klidu a to i tehdy, když kapela sklidila u fanoušků velký úspěch. Jo, německému metalu se u nás vždy dařilo...



Foto: PRIMAL FEAR

     Bylo kolem 22:30 hodin a vše na hlavní scéně spělo k vyvrcholení večera, podle mého názoru k vyvrcholení celého festivalu. Nespouštěl jsem oči ze scény, kde jsem očekával mohutný cvrkot spočívající v přípravě vystoupení americké progresivně metalové legendy QUEENSRYCHE. Nicméně moc se toho nedělo, téměř žádné zvučení nástrojů a podobně. V této době scéně do sporého osvětlení pod nočním nebem vévodila zatím opuštěná, přesto majestátní a nádherná bicí souprava Scotta Rockenfielda. Před scénou se vytvořila příslovečná „hlava na hlavě“ a všichni netrpělivě očekávali věci příští. Pauza trvala přibližně třičtvrtě hodiny, aby se pak děly věci...




     Vzápětí QUEENSRYCHE v čele s nezaměnitelným zpěvákem Geoffem Tatem dokazovali, kdo že je tady na festivalu jednička a kdo jsou ti druzí.



     Byl jsem svědkem neskutečného představení, doprovázeného výborným zvukem a výkony všech muzikantů, včetně pohledné a hlasově vybavené Pamely Moore, která velmi zdatně sekundovala Geoffovi Tateovi v pasážích skladeb z jejich stěžejního a zřejmě v tvorbě kapely dosud nepřekonaného alba „Operation: Mindcrime“, ze kterého kapela odehrála například „Speak“, „I Donť Believe In Love“, „Eyes Of The Stranger“.



     Pokud se nemýlím, tak ze staršího materiálu kapely zazněla vynikající „Walking In The Shadows“, „Jet City Woman“ a závěrečná přídavková „Empire“. Z následovníka Operation: Mindcrime, tedy z alba Operation: Mindcrime II, se hrála „The Hands“. Pro mě značným překvapením byla úvodní „Best I Can“, neboť bych na úvodní skladbu sázel různě, ale mezi mými tipy by zrovna tato skladba určitě nebyla. Že jsem měl co dočinění s opravdickými hvězdami metalového nebe svědčil i fakt, že na pár minut po zahájení koncertu byli do bezprostřední blízkosti pod pódiem vpuštěni novináři (zřejmě především z renomovaných deníků a časopisů) aby mohli pořídit fotografie skupiny.



     Nebudu se snažit popsat nějakými superlativy výkon a celkový dojem z jejich výkonu, neboť to ani neumím a ti co byli přítomni, to slyšeli a viděli taky a ti co chyběli, mají smůlu. Dalo by se jednoduše říct, že když se do toho pustí Geoff Tate, Scott Rockenfield, Michael Wilton (kytara), Mike Stone (kytara) a Eddie Jackson (baskytara) platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. V tomto případě dvojnásob. Proto ten večer byli jen QUEENSRYCHE a ti druzí. Škoda jen, že chyběl Chris DeGarmo...
     Večer po QUEENSRYCHE (ne)končil, neboť po nich nastoupili našinci ŠKWOR, aby uzavřeli účet na hlavní scéně. Na jejich výkon jsem už nepočkal, nebyl jsem si jist, že by mě srazili na kolena. Já už ten večer na kolenou byl. A u toho jsem stačil zvednout všechny palce co mám...

hankye


Den třetí: neděle 29.6.2008
Důstojná tečka

     Nedělní program nesliboval tolik hvězd rockového nebe jako oba předcházející dny, proto se sobotní noc a nedělní ráno nesly ve znamení výrazného exodu fanoušků. Ti, co zůstali, rozhodně nelitovali. Všechny tři stage byly oproti předchozím dnům obsazeny výhradně rockovými či metalovými kapelami domácí provenience s výjimkou závěrečné tečky, o kterou se postaral PAUL DI´ANNO.
     Ale vezměme nedělní program postupně. Dopoledne a poledne se rozhodně vyplatilo strávit u Metal stage, na které se postupně vystřídali DECIDE, X-CORE, SNAIL, HELPNESS a VIDOCK. Všem bylo společné, že i když výrazně nepřekvapili a nenadchli, rozhodně nezklamali a své věrné fanoušky dozajista potěšili. Jmenované kapely lze zařadit do kvalitativně druhé vlny českého metalu a je jen dobře, že takové party metalových nadšenců vznikají a udržují českou metalovou scénu stále při životě. VIDOCK navíc zaujali svou vizáží připomínající KISS.

     Odpoledne předvedli svou show POSITIVE MIND. Tahle partička mě opět nezklamala. Z jejich hard core opět sršela spousta energie, která se blahodárně přesouvala na publikum. Čtyřicetiminutový set byl v tu dobu rozhodně tím nejvýživnějším, co v neděli zaznělo. Následná svačinka a malé poleženíčko u stanu přišly před vyvrcholením festivalu vhod.



Foto: POSITIVE MIND

     Poslední festivalovou šestihodinovku jsem téměř celou strávil na Rock Space Stage, kde celý BASINFIREFEST spěl k vyvrcholení. MERLIN s nestárnoucím Danem Horynou předvedli klasický set melodických písní opřených o kvalitní instrumentální výkony všech členů kapely. Možná přijde i čas, kdy část své tvorby zvěční na CD, což v náznacích Dan Horyna naznačoval.



Foto: MERLIN

     Poté již ovládl pódium MICHAL PAVLÍČEK. Tuto osobnost není třeba nijak dlouze představovat, neboť jej každý, kdo jen trochu přičichl k rocku, musí znát. MICHAL PAVLÍČEK předvedl opět své brilantní kytarové kousky. Zpěvem ho doprovodila BÁRA BASIKOVÁ, o jejíchž pěveckých kvalitách se také není třeba rozepisovat. Spojení těchto dvou osobností v rockovém podání působilo velice příjemně. Jedinou vadou na kráse tohoto vystoupení bylo to, že probíhalo ve stejný čas, kdy Metal stage ovládali chebští death metalisté PANDEMIA. Mezi Pavlíčkovými písněmi se festivalovým areálem rozléhalo jejich běsnění, nicméně to snad bude ke shlédnutí i při jiných příležitostech. MICHALA PAVLÍČKA je vzácné vidět.



Foto: MICHAL PAVLÍČEK & BÁRA BASIKOVÁ

     Následné vystoupení VYPSANÉ FIXY jsem sledoval jen z povzdálí. Tato kapela mě nikdy nedokázala oslovit a její popularitě moc nerozumím. Je to však otázka hudebního vkusu a ten má každý jiný. Proto jsem dal na chvíli přednost Gambrinus stage, kde řádila další povedená partička STATUS PRAESENTS. Ti dokázali i tři dny metalem udolávané fanoušky rozpogovat a dodat jim energii na poslední dva hřebíčky do festivalové rakve.



Foto: STATUS PRAESENTS

     Na hlavním pódiu se totiž chystalo vystoupení MILOŠE DODO DOLEŽALA. Tento po dlouhé roky v ústraní se pohybující kytarista mě dokonale zaskočil. Nebudu zapírat a na rovinu přiznám, že jsem ho nepoznal, což je ostuda, ale bradku, šátek a dredy jsem u něj skutečně nečekal. Při první instrumentální skladbě jsem stále čekal, kdy se objeví na pódiu. Jaké bylo mé překvapení, když neznámý kytarista začal u druhé skladby i zpívat, a já si uvědomil svůj omyl. Překvapením však byl nejen Dodův vzhled, ale i jeho výkon. Byl opravdu zážitek poslouchat zvuky, které dokáže vyloudit ze svých kytar. Dostalo se na staré písně kapely VITACIT, ale i na cover verze písní JIMIHO HENDRIXE. Ti, kdo nedělní program vynechali, si v průběhu pátku a soboty jistě všimli malého postaršího černocha, který se pohyboval nejen ve V.I.P. zóně, ale chodil i mezi nás fanoušky na jednotlivé stage a poslouchal účinkující kapely. Právě on doprovodil Doda zpěvem při Hendrixových písních, neboť prý byl Hendrixovým blízkým přítelem. Došlo i na představení Dodova patnáctiletého syna, které jej u několika písní doprovodil na basu. Ubírá se v otcových šlépějích, což je jen dobře. Dodo slíbil vydání sólové desky, tak se máme rozhodně na co těšit.



Foto: MILOŠ DODO DOLEŽAL

     Festivalovou tečku zařídil charismatický PAUL DI´ANNO, který nazpíval první dvě alba s legendárními IRON MAIDEN. PAUL DI´ANNO neztratil nic ze svého pěveckého umění, které v doprovodu mladých italských spoluhráčů naplno předvedl. Ku prospěchu věci se neomezil jen na staré hity IRON MAIDEN, ale zahrál i celou řadu dalších písní ze svých dalších angažmá, například v KILLERS. Jeho vystoupení bylo hudebně pestré a energické. Bylo cítit, že i sám Paul si jej náležitě užívá. Mezi písněmi se snažil komunikovat s publikem a zásoboval jej vtípky. Například o tom, že si vsadil 500,- USD na postup českých fotbalistů ze skupiny na turnaji Euro 2008. Nevím komu patřil následně vztyčený prostředníček ....



Foto: PAUL DI´ANNO

     PAUL DI´ANNO svým pohodovým vystoupením i vystupováním přímo symbolizoval, že v podobném duchu se nesl celý třídenní hudební maratón. Důstojně tak završil šestý ročník BASINFIREFESTU, který se svou úrovní přinejmenším vyrovnal ročníkům předcházejícím. Nezbývá než pořadatelům poděkovat a popřát jim a hlavně nám fanouškům, aby příští ročník snesl podobně vysoké měřítko hudební i organizační kvality.

Petr Holub



(přidržením kurzoru myši na fotografii se zobrazí název skupiny)

ALKEHOL ATARI TERROR BASTA FIDEL

BELTAINE BANJAMING BAND CAPSELLA BURSA PASTORIS

CASKETGARDEN COCOTTE MINUTE DEBUSTROL

DYING PASSION EMPIRE HARLEJ

HAZYDECAY HELPNESS CHAOS IN HEAD

IMODIUM INTERITUS JESUS OM

PARADOX POST-IT PRAGUE SKA CONSPIRACY

SEVEN SIX DEGREES OF SEPARATION ŠKWOR

SNAIL X-CORE

Za fotografie patří dík Frantovi Kroupovi, Péťovi Holubovi a Holierovi

Odkaz:
http:// www.basinfirefest.cz


zpět
Recenze přečtena: 8013x         Autor: hankye / Petr Holub