Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16426 x
CALES
22.10.2006 | 13903 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13426 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13331 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13319 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34329 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14362 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14213 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14197 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13906 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17481 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17446 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15728 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14665 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
YES

8.6.2004 Praha, Sazka Aréna





foto: YES

     V to úterý se svého dočkali všichni ti, kteří vzývali po loňském koncertu skupiny YES všechna rocková božstva, a všichni další příznivci art popřípadě progresivního rocku, kteří si přáli návrat skupiny na naše kolbiště. Prosby byly vyslyšeny a tento den vystoupili YES v pražské Sazka Aréně. Pětice o sobě svým první albovým kompletem dala vědět už v roce 1969 a nyní na svém turné nazvaném příznačně „35th Anniversary Tour“ vybírala ze své bohaté diskografie. Praha se tohoto rockového dinosaura dočkala v pořadí ji počtvrté. Poprvé tomu bylo v roce 1998, podruhé v roce 2001 (tehdy v rámci turné se symfonickým orchestrem) a do třetice to bylo loňského 17. června, kdy se v jejich řadách znovu objevil legendární klávesista Rick Wakeman. Zpráva o tomto koncertu se objevila znenadání a bez velké mediální reklamy se šířila mezi jejími fanoušky. Překvapivé bylo místo koncertu, byl to první koncert v nově postavené Sazka Aréně. Překvapivý byl i způsob prodeje lístků přes terminály Sazky.

Koncert:
     Osmá hodina večerní, z větší části obsazené židle na ploše před pódiem, scénu zakrývající černá opona a poslední dokončovací práce technického personálu za ní dávaly na vědomí, že všechno se strhne již brzy. Však teprve okolo půl deváté se v sále stmívá a za zvuku (snad již tradičně) „Ptáka ohniváka“ (Firebird) se děje nástup. Padající opona odhaluje scénu podmořského dna navrženou grafikem Roger Deanem. Kulisy jsou tvořeny nafukovacími korály, uprostřed na vyvýšeném místě pod lasturou trůní se svojí bicí soupravou obehnanou v kruhu podivnými kotli s mechanickými paličkami Alan White, nalevo od něj stojí mezi svými kytarami Steve Howe, zcela vpravo obklopen malou elektrárnou z kláves a moogů Rick Wakeman, na středu před mikrofonem Jon Anderson a mezi Rickem a Jonem pak Chris Squire se svojí basovou kytarou. Nad jejich hlavami se pomalu zvedala obří nafukovací medúza, tvořící tak přirozený horní okraj jeviště. Ještě poslední tóny intra a YES vypalují „Going For The One“. Někteří diváci nedokáží sedět a vybíhají do uličky mezi sedadly. Nepokoj mezi diváky v uličkách a pořadatelskou službou, která se je snažila vytlačit z uliček, se táhl jako dlouhá nit celou první polovinu koncertu. Soubor pokračuje skladbou „Sweet Dreams“ a poprvé mohou diváci vidět, proč má Alan White kolem svých bicích ony podivné tympány. V rytmu, tak jak Alan přes převody udával rytmus, se rozbušily paličky a zvukový efekt bicích se tím znásobil. Následovaly „I’ve Seen All Good People“ a „Mind Drive“. Vše nasvědčuje tomu, že band je ve velmi dobré kondici a že jeho forma není o nic horší než na loňském koncertu. Přichází první z vrcholů koncertu „South Side Of The Sky“, následován neméně kvalitní „Turn Of The Century“, částí „Foot Printers“ a druhou částí „Mind Drive“. Pak už jen „Yours Is No Disgrace“ a je tu čtvrthodinová technická přestávka. Dost času na to, aby trochu vychladly horké hlavy. Následuje totiž akustická část. Celý blok skladeb zahraný na akustické nástroje, tedy španělské kytary, případně mandolínu a citeru, klavír (skutečné koncertní klavírní křídlo) a bicí. Scénu dotvořila nafukovací medúza nad pódiem, která po lanech sjela níže a vytvořila tím pocit menšího, pro akustickou část vhodnějšího pódia. Hned úvodní „Meeting“ dala na srozuměnou, že to, co Sazka Aréna nyní uslyší, bude patřit mezi vrcholy v dlouholeté koncertní činnosti YES. Následuje „Long Distance Runaround“, jako pohlazení křehké „Wonderous Stories“ a „Time Is Time“. Vynikající vyhrávky Steva Howea, rytmus držící Alan White a na španělku basující Chris Squire, až komorné laděné vstupy Ricka Wakemana na klavírní křídlo s náhlými razantními zvraty a nad tím vším v nebeských výškách se nesoucí hlas Jon Andersona. „Roundaround“ zní v podání akustických nástrojů snad ještě rockověji. Jonova písnička „Show Me“ je balzámem pro duši a krátkým meditačním zastavením před jedním z největších překvapení tohoto koncertu. Tímto překvapení je „Owner Of A Lonely Heart“, která zní v této sestavě pódiově určitě poprvé. Kdo by čekal, že akusticky to nemůže mít tu sílu, byl by jistě velmi překvapen. Hala bouří, a když vyhrávku Trevora Rabina (původní kytarista – je známa nechuť Howea hrát Rabinovi věci – pozn. autora) s ohromnou gradací a nadhledem zahraje Rick Wakeman na své křídlo, jistě i odpůrci tohoto alba tuto hitovku berou na milost. Do čela se staví Steve Howe, aby spustil „Second Initial“. Ostatní členové bandu na chvíli mizí v zákulisí a po podiu pobíhá technický personál a vyklízí pódium pro další již opět „elektrické“ podání. Stewe dohrál, medúza vyjíždí nahoru, YES jsou zpět, aby vypálili „Rhythm Of Love“. Po prvním pěveckém vstupu se Jon usmál a po schodech v čele jeviště seběhl dolů, aby vyzval k tanci v první řadě sedící dívku (jak se později ukázalo, byla to Jonova manželka), několikrát se s ní zatočil a vydal se po hale. Celý sál byl najednou na nohou, Jon doběhl do středu haly, vyšel na malý stupínek a zpívaje zdravil se s posluchači. Pak se sebral a druhou stranou se vrátil zpět na pódium. Všude bylo najednou těsno, ale nejvíc před jevištěm. Koncert pokračoval ve strhujícím rytmu skladbou „And You And I“. Steve Hove byl jako v transu a plný energie reagoval zcela nečekaně na „své“ obecenstvo pod pódiem. To co však přišlo na závěr patřilo skutečně k tomu nejlepšímu. Tou třešničkou na dortu plným skvělé art a progrockové hudby byla „Ritual“ z alba „Tales From Topographic oceans“. Skladba umocněná pódiovým provedením plným světel a stroboskopických efektů, ohňů a rytmu drásajících bubnů. Skutečný rituál hudby a radosti jistě povýšily i znovu se do hry zapojivší kotle kolem Alana, Jon svou hrou na elektronické perkuse a v neposlední řádě Chris Squire svou hrou na skutečný tympán. Skladba dozněla a skupina na krátkou chvíli zmizela v zákulisí, aby se zase vrátila zpět s přídavkem, který nemůže na koncertu chybět. „Starship Trooper“ patří mezi dlouholeté koncertní trvalky bandu a byl důstojným a ve svém podání jedinečným rozloučením s návštěvníky tohoto koncertu.

     Co dodat? V pořadí čtvrté pražské vystoupení YES v Praze nezklamalo. Možná, že mnozí mohli mít výhrady k pořadatelům a vinit je z toho, že na koncertu se mělo sedět, že došlo k problémům s označením sedadel. Na druhou stranu asi mnohým fandům skupiny nedošlo, že to zřejmě nebylo výmyslem agentury, že ono sezení patřilo ke koncertu (pro akustickou část bylo dokonce více než vhodné) a že celý průběh představení měl svoji dramaturgii, kde i Jonovo pozvání diváků k pódiu bylo přesně načasované. Navzdory tomuto, je nutno říci, že se jednalo o první skutečný koncert v této hale a že si nově postavená Sazka Aréna jako svůj křest nemohla přát lepšího vysvěcení. Hluboce smekám před výkony celého ansámblu, který svým bezchybným provedením skladem, transformací skladeb do akustické podoby (čímž dal těmto skladbám nový rozměr), svoji vysokou profesionalitou a svojí energií dokázal, že má i po pětatřiceti letech co říci svému širokému publiku. Nezbývá než doufat, že se brzy vrátí na některé z našich koncertních pódií nebo že nás potěší novou nahrávkou.

Firebird Going For The One
Sweet Dreams
I’ve Seen All Good People
Mind Drive (část 1)
South Side Of The Sky
Turn Of The Century
Foot Prints (část)
Mind Drive (část 2)
Yours Is No Disgrace
Meeting*
Long Distance Runaround*
Wonderous Stories*
Time Is Time*
Roundabout*
Show Me*
Owner Of A Lonely Heart*
Second Initial (Steve Howe sólo)*
Rhythm Of Love
And You And I
Ritual
Starship Trooper (přídavek)

(* akusticky)



foto: YES

Podrobná zpráva ze setkání se skupinou YES:

     Souhrou náhod se mi podařilo dostat se po koncertě na krátké setkání se skupinou. Stalo se tak proto, že jsme uvolnili místo pro Jonovu manželku, se kterou pak tančil při své „procházce“ halou. Pokusil jsem se exkluzivně pro rockový magazín Whiplash, po dohodě s moderátorem Klubu YES www.yes.wz.cz a autorem výše uvedené koncertní reportáže, zrekonstruovat události onoho večera co nejpřesněji. Vzhledem k tomu, že jsem s sebou neměl a ani nemohl mít diktafon, je možné, že chronologie jednotlivých výpovědí zcela přesně neodpovídá skutečnosti. Nyní se můžete se mnou vrátit do Sazka Arény dne 8.6.2004 okolo půl dvanácté v noci a můžete to prožít znovu celé se mnou. Dělo se přibližně toto:

     V Sazka Areně se rozsvěcejí světla, část fanoušků se ještě chvíli snaží vytleskat kapelu k druhému přídavku, ale pak i oni poznávají, že jejich snažení je marné, a pomalu se otáčejí k odchodu. Na pódium mezitím přibíhají roadies, aby jej vyklidili, a skupinky mužů ve žlutém se starají o to, aby v sále nezůstal nikdo nepovolaný. Je to nádherný pocit vědět, že tentokrát mezi tyto nepovolané nepatřím. Před malou chvílí jsem od choti Jona Andersona, Jane, obdržel regulérní backstage pas a společně se čtveřicí mých německých přátel (budu na ně později pro přehlednost odkazovat: Sally je autorka německých internetových stránek skupiny YES s názvem "Sally's Khatru“, Frido je její otec, Virginia její kamarádka a Joe je otec Virginie), které Jane také obdarovala, se jen odsouvám k mantinelu, abych vyčkal příchodu toho, kdo nás má do zákulisí zavést. Za několik okamžiků se máme setkat s YES tak nablízko, jak se to podaří jen málokomu. Ještě chvíli nám dělá společnost skupinka tří věrných příznivců skupiny toužících po autogramech a doufajících, že se jim podaří si toto přání splnit i bez propustek. Shodou okolností pochází i tato trojice ze země našich západních sousedů a moji společníci tak využívají příležitosti popovídat si s krajany. Veškeré naděje našich nových známých na osobní setkání s kapelou však po chvíli bourá jeden z příslušníků ochranky, když striktně vyžaduje backstage pasy a každého, kdo není jeho držitelem bez milosti vykazuje z arény. Naší pětici pak oznamuje, že se již za chvíli dočkáme a ať prý máme pár minut strpení. Sledujeme, jak ohromné nafukovací dekorace na pódiu pomalu splaskávají a společně s tvarem pozbývají na působivosti a kráse a krátíme si tak netrpělivé čekání až do okamžiku, kdy se zjevuje žlutě oděný mladík. Ten nás odvádí nejprve do jakési chodby, aby posléze ukázal na jedny velké dveře, do nichž máme vstoupit. Ocitáme se v kabině určené hokejistům. Na levé stěně je zavěšena plochá obrazovka a displej ukazující skóre zápasu, obojí v současné chvíli samozřejmě nečinné. Na stolcích rozmístěných po místnosti je již připraveno občerstvení. "Klidně si vezměte," pobízí nás jeden ze tří dalších fanoušků, kteří mají též backstage pasy. Odkud je získali, jsem se však zapomněl zeptat. V myšlenkách jsem byl někde úplně jinde, s YES se nesetkáváte každý den. Občerstvení přijímáme s povděkem, hlavně pak zásobu ledově vychlazeného pití připraveného na velkém stole uprostřed kabiny. Ještě se rychle ptáme hlídače, zda bychom si nemohli zajít pro fotoaparáty, které jsme kvůli přísným kontrolám u vstupu do arény raději zanechali v autě. Je nám oznámeno, že jakmile bychom nyní arénu opustili, už by nás nikdo nepustil zpátky, takže na obrazové zvěčnění s našimi miláčky můžeme zapomenout. Onoho nenadálého štěstí je však tolik, že na tuto malou skvrnku na kráse okamžitě zapomínáme. V tu chvíli se poprvé otevírají dveře a svou přítomností nás na několik vteřin poctí Steve Howe. Využíváme příležitosti a okamžitě zmiňujeme neobvyklou pohodu s jakou Steve toho večera hrál. Kytarista se však jenom pousměje a se slibem, že bude hned zpátky i s ostatními členy YES, nás zase opouští.

     Naštěstí nemusíme dlouho čekat a vstupuje Alan. Je docela splavený... a není divu, po tom, jaký výkon na koncertě předvedl. Zamíří proto ke stolku s nápoji a chvíli zkoumá, co má na výběr. "To je nealko? Aha, jo, alcohol free ..." a vybírá si jednu láhev s pitem. Posléze nám vysvětluje, že jeho únava není způsobena jen samotným koncertem, ale celkově velmi náročným dnem. "Vlastně jsme dnes ještě neměli vůbec nic pořádného k jídlu..." Dozvídáme se, že včera hráli ve Varšavě, odkud se pak svým malým soukromým letadlem přesouvali do Prahy. "Ale je to opravdu jen malé letadýlko", ujišťuje nás bubeník: “Skoro se tam nevejdeme." Obdivuju, že dokáže být tak v pohodě. Po chvíli nám vypráví, že tenhle koncert byl hodně jiný než ten včerejší, hlavně co se prostředí týče. "Hráli jsme v tamním Kongresovém sále“, říká Alan: „Byli jste někdy ve Varšavě? Přímo uprostřed města je vysoká budova, postavená za minulého režimu v typickém stalinském stylu. A dole se nachází ten sál... Všechna sedadla jsou samozřejmě červená. Je to hodně zvláštní pocit tam hrát."

      Na otázku, jak se mu dnešní koncert líbil a co říkal na ty problémy v organizaci, odpovídá: "Bylo nepříjemné, jak ochranka během ‘Turn of the Century’ odtlačila lidi z prostřední uličky, ale oni se jim stejně zase dostali dopředu po krajích. Ale jinak to byl výborný koncert, výborná atmosféra." To mu jednohlasně odsouhlasíme a zmiňujeme se, že se nám moc líbil akustický blok a že to zjevně musí bavit i samotnou skupinu. "To ano, je to opravdu legrace. Snažíme se tak vlastně být někým jiným, než jsme. Takovou malou kapelou hrající jazzík a jednodušší věci. Moc si to užíváme." "Zítra máte volno, že? To si odpočinete." Ptáme se dál. "Jo, máte pravdu... aspoň se v klidu přesuneme do Mnichova." "Snažili jsme se zařídit, abyste navštívili i východní část Německa." zmiňuje Sally, bohužel neúspěšnou akci východoněmeckých fanoušků nazvanou "Bring Yes to the East" a Alanovi je očividně líto, že to nevyšlo: "Sami jsme tam chtěli hrát, ale bohužel, ne vždycky to jde." Vtom se otevírají dveře a do místnosti přichází Rick. "Ááá, Mr. Wakeman", nadchne se Frido, na což Rick reaguje úšklebkem. "Říkejte mu 'strýček Rick“, usmívá se Alan. "Ahoj, strýčku Richarde!" vyzkouší to Sally, což Ricka nepotěší o nic více než oslovení "Mr. Wakeman". “Moje matka mi říkala Richarde, když se na mě zlobila." , odpovídá a dává se do řeči s druhou skupinku fandů. My pokračujeme v konverzaci s Alanem. Žádáme ho o autogramy a ptáme se na americkou část turné. Ta se bubeníkovi podle vlastních slov také moc líbila, stejně jako celé turné. Rick a jeho společnost mezitím - neptejte se mě jak - zabrousila k tématu "tučňáci". "Mám je moc rád.", svěřuje se klávesista: "Nejenže chodí vzpřímeně jako lidé, oni se nám podobají i chováním a mimikou - ostatně má každý zcela vlastní tvář, stejně jako lidé. Tučňáci se mezi sebou určitě poznají." K tomu přidává vtip: "Přijde tučňák do baru a ptá se obsluhy: Neviděli jste tu mého bratra? Obsluha odpovídá: A jak vypadal...?“. Alan se posléze pomalu chystá k odchodu, ale ještě předtím se otočí na Ricka, aby ho na naši skupinku upozornil: "Tamti lidičkové jsou moc milí..." Poté se definitivně loučí. "Vy jste Alanovi kamarádi?" ptá se okamžitě 'strýček': "Víte, my kamkoliv přijedeme, tak tam jsou, Alan jich má všude tisíce." "Teď už ano," odpovídáme s úsměvem. "Jste všichni z Prahy?" "Jen já..." hlásím se o slovo, ale je to všechno, co jsem ze sebe schopen vypravit... "A odkud jste?" "Z Lipska" vyhrkne ze sebe tentokrát Virginia záříce nadšením. "Oh, opravdu? A to jste kvůli nám přijeli z Lipska až sem?" "Jasně!" "Wow, super..." Řeč se po chvíli stáčí k Drážďanům, o kterých se Rick vyjadřuje jako o svém milovaném městě. "Nechtěl by ses tam přestěhovat?" "No, uvidíme, třeba se tam dostanu v příštím manželství..." Rick vypráví o svém prodražujícím se koníčku: "Vždycky se ožením a po chvíli zase rozvedu. Nejhorší je, že při tom rozvodu obvykle přijdu o barák. Pak už to dopadá tak, že projíždím městem, rozhlížím se kolem sebe a říkám si - tamten dům mi kdysi patřil, tamten taky, ten taky... Možná bych si měl koupit nějaké sídlo v Drážďanech a ke vchodu dát obrovskou ceduli 'No wives' (Zákaz manželek)..." "A ne 'No women' (Zákaz žen)?" dobíráme si ho. "'No wives' by mělo stačit, jinak by tam ženy mohly mít přístup (směje se). Jen žádné manželky... Už bych měl tohle hobby opravdu pověsit na hřebík. Stojí mě to příliš peněz a není to vůbec pěkné." Dveře do kabiny se otevírají počtvrté a nepřichází nikdo jiný než Jon. "Vy jste ti z Lipska?", otáčí se okamžitě naším směrem a široce se usmívá. Obě děvčata jsou štěstím úplně bez sebe, já sám vnímám tyto okamžiky jako v transu. Před rokem jsem skákal radostí, že jsem měl možnost vidět Jona tváří v tvář na pět vteřin - a teď tohle. Je tady, na dosah ruky, a chová se k nám jako starý známý! "Děkuju, že jste dělali tak skvělou společnost mé ženě, říkala, že jste opravdu super." Jon bere propisku a podepisuje se nám na propust. Zpěvák pak objímá obě děvčata, podává si ruce s ostatními a s ještě s jedním poděkováním zase odchází. Jeho úsměv však zůstává s námi. "Podívejte, co jsem říkal. Nejsou skvělí?", ukazuje Rick nějaký časopis. Obrázek, ke kterému míří jeho prst, znázorňuje na první pohled obyčejnou ulici, ale opravdu jen na první pohled. Při pozornějším pohledu si všimnu, že místo lidí obývají toto město tučnáci - dokonce i na billboardech defilují představitelé tohoto ptačího druhu. Ukazuje se, že autorem obrázku je jeden z našich kolegů v zákulisí. "Budu se muset pomalu loučit, moc rád jsem vás poznal.", Rick objímá a líbá obě dívky. "Ještě se pokusím nahnat sem Chrise", slibuje a opouští nás. Chrise se už bohužel nedočkáme, po chvíli se od uklízečů dozvídáme, že skupina již odjela do hotelu, a proto se vydáváme hledat východ (ono "hledat" je opravdu správné slovo, celé zákulisí Sazka arény je totiž jeden velký labyrint. Alan se o tom v průběhu rozhovoru také zmínil. Hlavní východ je už také zavřený).

Noc po té se mi nepodaří usnout - a vlastně ani nechci usínat, protože něco takého musím několik hodin vstřebávat...

Odkaz:
http://www.yesworld.com


zpět
Recenze přečtena: 3306x         Autor: Antonín Speierl+Roman Procházka