Dlouho jsem se rozmýšlel, co do tohoto reportu napsat. Mám se na sobotní show dívat očima fanouška britských PINK FLOYD, anebo si mám na celý večer zachovat střízlivý odstup? Tak či onak, vše, co bylo dopředu avizováno Filipem Benešovským se stalo skutečností a lidé se tak mohli těšit z opravdu úžasné podívané.
I když se někomu může zdát přívlastek „komorní“ poněkud zavádějící, nemohu se ubránit svým pocitům – přesně tak na mě totiž koncert působil. Vkusně, intimně, přesně ve stylu, jaký jsem očekával. Ovšem, co dopočtu nástrojů a projekce se jednalo o skutečně něco, což se jen tak na české poměry nevidí.
Před O2 Arénou postával opravdový generační průřez. Od andělských tvářiček, po statné chlapy v nejlepších letech. Samotné „představení“ začalo něco po devatenácté hodině, takže čas byl takřka nachlup dodržen. Toto zjištění bylo pro mě příjemným překvapením. Ihned, když jsem se uvelebil v útrobách haly, z mých úst vyšlo tiché: „Wow!“ Až na pár ostrůvků ve vrchních řadách bylo plno! Řekl jsem si, že to dobře začíná. Na mých rtech se objevil blažený úsměv spokojenosti a nutno podotknout, že nezmizel po čas celé show. Ta byla rozdělena jednou přestávkou, což dávalo smysl, vezmeme-li v úvahu, že „The Wall“ je dvojalbum. Pódium bylo obohaceno (jak bylo všem určitě dopředu známo) o obrovskou videoprojekci, na které se střídaly české titulky s krátkými filmečky doplňujícími děj. Ty byly povětšinou na místě, ovšem někdy jsem se přece jen neubránil mírným rozpakům. Co se týče hráčských výkonů a menších hereckých etud, nemám co bych dodal. Místy se člověku opravdu hrnuly slzy do očí nad profesionalitou a skutečným zapálením pro danou věc. Ať už vzpomenu např. Michala Malátného (CHINASKI), Radima Hladíka (BLUE EFFECT), či třeba dětský sbor CHORUS ANGELUS a samozřejmě duchovního otce celého projektu Filipa Benešovského, nemohu zmíněným umělcům, a to ani v nejmenším, nic vytknout. Večeru zkrátka nechyběly jak perfektní výkony všech aktérů (včetně dechové sekce), tak i dokonalý zvuk, který musel zákonitě lahodit všem zúčastněným.
V Praze opravdu vyrostla zeď, jenž nebyla jen trapnou imitací něčeho, nýbrž krásně korespondovala s dějem celého konceptu, a to až do poslední skladby „Outside The Wall“, kdy za „ohlušujícího“ hřmění byla zeď definitivně stržena!!!

Nezbývá nic jiného, než ještě jednou poděkovat Filipu Benešovskému a spol. a těšit se na připravované DVD z onoho koncertu. Napsal Jiří Marek