Whiplash ... Recenze ... Z archivu
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16426 x
CALES
22.10.2006 | 13903 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13426 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13331 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13319 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34329 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14362 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14213 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14197 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13906 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17481 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17446 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15728 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14665 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
VINNIE MOORE
Defying Gravity
(Shrapnel Records/Globus Music)



      Znamenitý šestistrunný čarostřelec, další z plejády tzv. guitar heroes, VINNIE MOORE, si na svůj věhlas zadělal prakticky už v roce 1985, kdy se v roli kytaristy spolupodílel na albu Soldiers Of The Night grupy Vicious Rumors, avšak z jeho renomé mu ani zbla neubrala též jeho následná sólová kariéra, ba ani koncertní turné před deseti lety, na něž vyrazil coby hráč doprovodné skvadry Alice Coopera. Letos šestatřicetiletý Vinnie pocházející z delawarského Newcastlu hrál na svůj nástroj velmi dobře už ve svých dvanácti letech, poté studoval jazzovou hru a v roce 1987 byl zvolen nejlepším kytarovým talentem ve čtenářské anketě fundovaného magazínu Guitar Player. No a právě tenhle pán v současnosti přispěchal s dalším příspěvkem do už pěkně pestré řady svých neoklasicky pojatých, rockových instrumentálních počinů. Spolu s ním coby výsadním komponistou se na nahrávce podíleli špičkoví muzikanti, baskytarista Dave Larue, bubeník Steve Smith (ex- Journey, spolupracuje také s Tonym MacAlpinem -- viz recenze jeho nového alba na jiném místě) a klávesista David Rosenthal (jméno známé od časů alb Straight Between The Eyes a Bent Out Of Shape kapely Rainbow), a ti působivě doprovodili hlavního protagonistu na jeho klikaté cestě, během níž opět silně popouštěl uzdu své tvořivě-lidské fantazii a nechával volný průchod svým pocitům a emocím. Vinnieho hráčská technika je navýsost expresivní (viz excelování s akustickým nástrojem příkladně v House With A Thousand Rooms či až neskutečné sólové preludování hned v následující Awaken The Madman), avšak toliko s tímhle prvkem by si samosebou na prostoru celého alba vystačil přetěžko, snad jen ve sluchových receptorech a vnímání posluchače -- rozvíjejícího se kytaristy. Chce-li tvůrce ryze instrumentální kolekce zaujmout a udržet pozornost naslouchajícího od začátku do konce, musí mu nabídnout materiál vykazující přemíru pestrosti, pohodovosti, mraky krom hráčských také aranžérských a skladatelských fint a překvapení, v neposlední ř adě také invenci, osobitost a tak dále. Moore vším jmenovaným v tu větší v tu menší míře zářivě disponuje, do hudební struktury svých skladeb navíc vkládá rozptýlené prvky ideově jednoznačných melodií, jeho útvar taktéž těží z technických možností vlastní instrumentace a komponování, přičemž byste u něho marně hledali byť jen náznaky okázalé snahy o potlačení subjektivní složky, jež právě činí z umělce skutečného kumštýře. A tím VINNIE MOORE nesporně je, což jako již na škále jejích předchůdkyň demonstruje též na této sbírce. Sbírce líbezných, místy lehounkých, zároveň také zpěvných a vděčných melodií, espritu, elegance, vytříbené formy, bohatých harmonií, mnohdy nezvykle dramatického výraziva, způsobů hudební grafiky, bohaté ornamentiky či figurace. Pomni však, že taková a jim podobná alba vydávají jejich tvůrci především pro vlastní potěšení a jako u takových je třeba pronikat do jejich hloubky a snažit se je chápat a pochopit. Nikoliv tedy poslat šmahem k šípku jen proto, že jsou výsostně instrumentální a tím tuze osobní. Jsou, no a co? Nemělo by tomu tak náhodou u umělce být?


zpět
Recenze přečtena: 1941x         Autor: Vratislav Šantroch