Whiplash ... Rozhovory ... Rozhovory
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16432 x
CALES
22.10.2006 | 13914 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13438 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13339 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13332 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34343 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14375 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14227 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14211 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13920 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17491 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17461 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15744 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14682 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
MEMORIA
Dvojitá extáze je lepší než ambivalentní extáze



Poněkud rozsáhlé rozhovory se v dnešní uspěchané době nenosí. Čím kratší interview, tím snadněji se s ním čtenář vypořádá. Také hudební publicistika se potýká s celospolečenským problémem spočívajícím v tom, že jednotlivec se nedokáže soustředit na delší psané celky, a tudíž tyto příspěvky považuje za druhořadé a nezajímavé… Smutné, leč pravdivé. Přesto jsme s kapelou MEMORIA tak říkajíc šli proti proudu a obsáhlejší povídání připravili. Ostatně ani MEMORIA se na svém aktuálním albu „Ambivalent Ecstasy“ nedržela vyzkoušených jistot a na místo pokračování vzletných melodií, jež dominovaly předchozímu albu „Timelessness“, vsadila na novém počinu na poněkud syrovější materiál s několika příjemně překvapivými momenty. Každopádně opět přesvědčivý a ambiciózní materiál (viz recenze http://www.whiplashmag.net/index.php?id=2&subid=1&rec=2167&k=2). Nutno podotknout, že novinka vyšla pět let po svém předchůdci, takže témat k probrání se nabízelo více než dost. Což jsme bezezbytku využili. Jistou zvláštností tohoto rozhovoru je rovněž fakt, že odpovědi poskytla kompletní sestava, která se na cédéčku „Ambivalent Ecstasy“ podílela. To znamená zpěvačka Andrea Baslova, kytarista Zdeněk Pastorek, baskytarista Filip Chudý, violistka Iva Dokoupilová, bubeník Pavel „Vajco“ Fojtík a také hostující klávesista Jan „Marty“ Friedman. Navrch jedno podstatné vysvětlení přidal grafik obalu říkající si ph[]b.

Vstupovat dvakrát do téže řeky je zbytečné…

Kde hledat hlavní příčiny skutečnosti, že novinka „Ambivalent Ecstasy“ vychází až pět let po předchozím albu „Timelessness“?

Andrea: No tak nevydáváme alba každý rok, že by nás do toho tlačila nějaká smlouva s vydavatelem. Vydáváme je v závislosti na hotovém materiálu, který chceme nahrát. Během těch pěti let se prostě tvorba zdržovala vlivem mnoha zbytečných faktorů. Důležité je, že dneska jsme jako členové ve vzájemné pohodě, aby za dalších x let něco vzniklo. (smích)

S jakým cílem, případně přáním jste začali připravovat nové písně? Jakým hudebním směrem jste se chtěli vydat, respektive jakým hudebním oblastem jste se chtěli vyhnout?

Andrea: Tvořili jsme to, co se nám osobně líbilo. Aby to mělo hlavu a patu a bylo to zajímavé. Minimálně pro nás. Byli jsme trochu přejedení albem „Timelessness“, které se ohrávalo a jako každého nás lákaly nové věci. Ale je to těžké, když jeden chce reggae, druhý punk, třetí tuc tuc a jiný black metal. (smích) Chtěli jsme udělat něco, kde bychom se mohli více rozvinout. Více si dovolit. Nač dělat stejné věci dvakrát? A tak vzniklo áéčko. Je pro mě vtipné sledovat tak různé a ony rozpolcené reakce lidi na tuhle placku. To se ale dalo čekat.

Každopádně pokud bysme srovnávali alba „Timelessness“ a „Ambivalent Ecstasy“, je zřejmé, že jste se na novince poněkud odvrátili od chytlavých pasáží… Proč se tak stalo?

Zdeněk: Byl to záměr... Jednak dřív dělal muziku z valné většiny bývalý kytarista a za druhé jsme chtěli trošku "zesyrovět". Naopak si myslíme, že pokud jsme "nějak" ubrali na chytlavých místech nástrojových partů, pak tuto štafetu přebral zpěv.

Zároveň jste na „Ambivalent Ecstasy“ poněkud zanevřeli na typické violové party made in Memoria? Zatímco jedna z nejstarších prezentovaných písní „Solitude-My Life“ je obdařena výrazným violovým příspěvkem, ve většině dalších písní se viola krčí ve stínu ostatních nástrojů. Proč jste přistoupili právě k tomuto schématu?

Andrea: I když zmiňovaná skladba patří k nejstarším, tak viola do ní vznikala ve stejné době, jako do většiny ostatních písní. Hledali jsme způsob, jak a kdy zapojit violu do skladeb. Ovšem výraznost potažmo nevýraznost violy na „Ambivalent Ecstasy“ není jen otázkou violy samotné. V mixu holt dostaly přednost projevu jiné nástroje. Když srovnáš klávesové party na „Timelessness“ a na „Ambivalent Ecstasy“, tak je znatelný obrovský rozdíl. Zároveň je na „Ambivalent Ecstasy“ slyšitelná nemalá úloha sborů, které také přispívají k mírnému posunutí violy do hloubky mixu. Jsou věci, kde viola ve výsledku záměrně téměř nevyniká a při poslechu CD se může zdát, že tam vůbec není, viz např. refrén skladby „No utopia“. Ale obecně říkám ano, viola je tam v menší míře a pro „Ambivalent Ecstasy“ to tak vyplynulo. Příště může být zase vše jinak.

V Haciendě plyne čas jinak…

Album jste vytvořili společně s Milošem „Dodo“ Doležalem v jeho Hacienda studiu. Jaké poznatky jste si z této spolupráce odnesli, respektive čím vás tato spolupráce obohatila. Vzhledem k tomu, že Dodo patří mezi respektované hudebníky (a to nejen v České republice, ale také v zahraničí), nestávalo se vám třeba, že všechno, co Dodo říkal, jste považovali za správné, i když jste s tím podvědomě zas tolik nesouhlasili…?

Vajco: Co jsem si ze spolupráce s Milošem odnesl? Hlavně pořádně vyčištěnou hlavu, protože v Haciendě plyne čas nějak jinak. Těžko se to vysvětluje, ale ta pohoda je tam prostě neuvěřitelná. Jo a taky o trochu víc tvrdší játra. Co se týče druhé části otázky. Kdybychom nebyli stoprocentně přesvědčeni o kvalitách Milošovy práce, těžko by jsme ho požádali, aby nám desku produkoval. Nemůžeš přece dělat něco, s čím nesouhlasíš, byť jen vnitřně. Na výsledku se to pak vždy nějak projeví. Ale to je jako se vším v životě.

Název alba můžeme přeložit jako „Rozpolcená extáze“. Za jakých okolností tento název vznikl a můžeš vysvětlit, jak ty sám tento mnohoznačný název chápeš?

Filip: Název alba pro mne osobně moc neznamená, ale v podstatě vystihuje období, kdy vznikal materiál na toto CD. Po odchodu tvůrčí osobnosti Rosti Skácela, který do té doby tvořil většinu muziky v Memorii, jsme byli v určitém stádiu, kdy jsme se rozhodovali co dál. Od té doby se na tvorbě začalo podílet vícero hlav. Až z toho vzniklo nové CD „Ambivalent Ecstasy“. A naše nynější koncertní šou je jedna velká extáze. (smích) S tímto názvem přišla naše tvůrčí dílna Pastorkových. Textařka Katka a kytarista Zdeňa.

Jen tak si čmárat na papír během telefonního rozhovoru…

Pojďme se na chvíli věnovat také vašemu obalu, jehož součástí jsou více či méně čitelná gesta rukou. Všimnout si tedy můžeme ruky uzavřené v pěst, poté ruky s pokrčenými (škrábajícími) prsty, také osamělé ruky a v neposlední řadě dvou spíše zaklesnutých rukou s překříženými prsty… Což asi nebude náhoda… Proč jste tedy tato gesta, která jsou součástí neverbální komunikace mezi lidmi, do bookletu umístili?

ph[]b (grafik): Slovo „ambivalent“ znamená rozpolcený, zdvojený, a tak mě napadly ruce... Každopádně sevřená pěst by měla značit agresi, jakože prostě hrají drsnější muziku, to samé znázorňují ty cákance barvy... Otevřená ruka jedoucí přes tu barvu má vyznačovat skutečnost, že v té muzice zas tolik agrese není. To značí to mazání barvy... Na konci bookletu by ta ruka měla označovat, že jest dokonáno... A uvnitř ty spojené ruce by se daly interpretovat jako nějaké držení pohromadě apod. Je to těžké...
Andrea: Nechávali jsme autorovi bookletu volnou ruku a ve výsledku přišel prostě návrh, který v nás vzbudil pocit sounáležitosti obalu s hudbou na tomto CD a souznění obalu s námi. Člověka to zaujme. Pro mě booklet obsahuje určitý podíl dekadence a „lhostejnosti“ a jestliže budeme chápat extázi jako nával i negativních a nekonkrétních pocitů, je to přesně ono. Něco jako když si člověk u telefonního rozhovoru čmárá bokem na papír. Je to druh ventilu a vnitřního hlasu. Tak konkrétně ke mně mluví obal „Ambivalent Ecstasy“. Ale pro jiné má mnohem hlubší významy… (smích)


Všechna tato gesta v bookletu spojuje především fakt, že inklinují spíše k nespokojenosti, nervozitě, uzavřenosti, porážce atd., mají tedy záporný či negativní efekt… Nemáte pocit, že toho negativismu kolem nás je více než dost…

Marty: Ale to vůbec není negativní, to se pleteš! Pěst na obalu totiž symbolizuje vítězství, a zapomeň na jiná rádoby hlubokomyslná vysvětlení. Nevím jak adolescenti v kapele, ale já host miluji dětské hry. Kámen, nůžky, papír obzvlášť. Jsa silou, obratností a též chytrostí nepříliš nadán, tato spásná hra mi vždy poskytovala kompenzaci proher v jiných oborech. Pěstí coby kamenem jsem úspěšně tupíval ostré hochy, kteří se mne vytrvale snažili porážet nůžkami. Porážky dívek, které mne něžně balily do papíru, bývaly pochopitelně příjemné a sladké. S pěstí se nedá prohrát. Pokud bys dostal za úkol vybrat si, která z rukou (tzn. ta, co je uzavřená v pěst, nebo ta s pokrčenými škrábajícími prsty) na titulní obálce je ti sympatičtější, jakou bys zvolil…? A proč?

Marty: Bez váhání říkám, že ta škrábající, i když pěst je také fajn. Ty prsty jsou pokrčené právě tak akorát, aby velmi kvalitně škrábaly. Od útlého dětství trpím díky horší hygieně zad častým pocitem svrbění a není nad dobrou, pevnou ruku s přiměřeně dlouhými nehty, která trápení uleví. Přesto, že dětské hry mne baví, tělesná rozkoš je mi přednější. Dá se říct, že jsem dlouhé roky neviděl pozitivnější obal, než je ten na naší poslední desce. Jen jsme se trochu spletli a mělo se to jmenovat „Dvojitá Extáze“ a ne „Dvojaká extáze“ či „Ambivalentní extáze“, protože vítězství spojené poté s poškrabáním zad je prostě dvojitá paráda. To je tak, když si někdo v kapele poplete významy slov a pak uvádí v omyl recenzenty, redaktory, posluchače, rodinu, přátele.

„Ambivalent Ecstasy“ oficiálně vyšlo 1. května, což je poměrně specifické datum. Jednak je tento den považován za svátek zamilovaných, a jednak za svátek práce… Měly tyto skutečnosti nějaký vliv na to, že album vyšlo 1. května? Zároveň se nabízí podotázka. Jaký je všeobecně tvůj vztah k svátkům, v rámci kterých je člověku v podstatě nařizováno (na základě určitých konvencí, pravidel atd.), jak by se měl chovat, a pokud se chová „jinak“, je to pokládáno za špatné…

Filip: Vydání nového alba je pro mne osobně velkým vítězstvím a milým dárkem, a to ne jenom pro mne, ale pro celou Memorii! A to sváteční datum je takový bonus za to dlouhé čekání. (smích) Ale je to jenom náhoda. Všichni jsme si přáli, abychom rok 2007 ukončili novým albem, které už bylo tenkrát natočené, ale pořád se to posunovalo a vázlo na producentském dolaďování ze strany Miloše"DODO" Doležala. A aby toho nebylo málo, tak to ještě zbrzdil vývoj obalu. A co se týká státních svátků, radoval jsem se z nich, hlavně když jsem byl malý a školou povinný, a znamenalo to, že nemusím jít do školy. (smích) Jinak svátky využívám hlavně k relaxaci, podle žádné normy ani zaběhlých zvyků se neřídím. Moje přítelkyně Helena říká, že mytí oken před Velikonocemi a zběsilé gruntování před Vánocemi ji nijak nepovznáší. (smích)

Podobně laděná otázka už putovala na adresu kapely Greedy Invalid, a protože nedílnou součástí Memorie jsou rovněž dvě dívky, nelze se nezeptat také… Jaké know-how tedy používáte, aby v (převážně) mužské kapele mohly působit také dvě holky, a to už několik let…? Obrazně se totiž nabízí tuto situaci popsat výrokem fotbalového trenéra Ladislava Škorpila, který tvrdil, že jeden Rus v mužstvu=výborný, dva Rusové=vodka…

Vajco: Jako myslíš, že jedna baba = výborný, dvě baby = slepičárna...? Tak to my máme vyřešeno. Z Andreji jsme udělali Karla, takže už nám zbývá pouze jedna slečna a Iva, to je takový hermafrodit. Někdy žena, někdy chlap. Podle situace.

Hlavně vždy makat na sto procent…

Zkus vyjmenovat hlavní přednosti Memorie, kterými se podle tebe odlišujete od ostatních tuzemských skupin, a naopak, co vám ještě chybí, aby jste se prosadili na západním trhu…?

Vajco: Neřekl bych, že máme nějaké přednosti, kterými by jsme se odlišovali. Pouze věříme v to, co děláme a snažíme se do toho dát vše, jak nejlíp umíme. Nezáleží nám na tom, jestli hrajeme pro pět nebo pět set lidí, výsledek musí být stejný. Někdy je to opravdu těžké, ale párkrát to ojebeš a příště už na tebe nepřijde ani těch pět lidí. A co nám ještě chybí, abychom prorazili na západ? To kdyby jsme věděli, tak máme vystarané. Je prostě potřeba na sobě makat a věřit, že se to podaří. Nic jiného mě nenapadá.

Vydavatelství Redblack, u kterého působíte, připravuje ke svému desetiletému výročí výběrové album cover verzí, na němž budou zastoupeny kapely z tohoto labelu. Můžeš o tomto projektu říci více? Jakou píseň máte připravenou…?

Zdeněk: K projektu víc říct nechceme… Jednak je to v plenkách, a pak o tom v podstatě moc konkrétností nevíme. Ale i tak bychom informace okolo toho nechali na Toma Preka osobně. Ale přípravy vrcholí. Máme skoro hotovou jednu písničku od Cher. Která to bude, se nechte překvapit.

Kdybys měla porovnat sama sebe v období „Timelessness“ a nyní, jaké bys viděla rozdíly…?

Iva: To je docela těžká otázka. Hlavním rozdílem je, že jsem o nějaký ten rok starší. (smích) Taky o nějaký ten rok zkušenější a snad i samostatnější, co se týče hudebního myšlení. Další už negativní rozdíl je v tom, že mám na všechny koníčky daleko míň času. Bohužel i na Memorku. Ale o to víc mě to baví, protože zásadní rozdíl je v tom, že jako kapela držíme víc pohromadě a víc si to všechno užíváme.

Můžeš doplnit následující větu. Budu spokojený, když písně Memorie zazní…

Zdeněk: Budeme spokojeni, když písně Memorie zazní kdekoli a budou se líbit. Pokud se nám poštěstí zahrát si i v zahraničí, tím líp. Je strašně potěšující dostat zprávu z opačného konce světa, že nás tam objevili a že je muzika dobrá...

Andreo, zkusila ses prosadit v pěvecké soutěži Česko hledá SuperStar? Co sis od tohoto nápadu slibovala, co ti tato zkušenost přinesla? Splnily se tvé předpoklady?

Andrea: Šla jsem do toho bez konkrétních cílů, jen to prostě zkusit, nahlédnout za obrazovku a něco třeba zažít. Myslím, že mi tato zkušenost v podstatě ani nic praktického nedala, protože na zpěv jako takový tam v podstatě nebyl čas a jen se potvrdily moje dřívější představy o soutěži. Je to na dlouhé povídání. Sice to vyplivne nějakého vítěze, ale publikum mu hned neskočí k nohám. Bez soutěže už pak nic moc není, když nemaká. Což je jasné a správné a chyba těch vítězů, kteří toho pak řádně nevyužijí, pokud tam jednou už šli. Pokud na to pak nemají, tak se to pozná. A můžou si pořád opakovat, že vyhráli nějakou takovou soutěž. Dnes se může kdekdo dostat nahoru, ale udržet se tam je umění.

Odkaz:
http://www.memoria-band.com

Diskografie:
„Children of the Doom“ (CD 2001)
„Timelessness“ (CD 2003)
„Ambivalent Ecstasy“ (CD 2008)


zpět
Rozhovor přečten: 4534x         Autor: Petr Bidzinski