Whiplash ... Rozhovory ... Rozhovory
Nejnovější

Recenze:
THE.SQUIRM
SIKFUK & DEMENTED RETARDED
COLP
THE SQUIRM
KAVIAR KAVALIER

Recenze - live:
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ
BRUTAL ASSAULT 2013
BASINFIREFEST 2013
Back To Black Tour 2012

Rozhovory:
FALL A PREY
FALL PRAY
TÖRR
Shrnutí roku 2013
RESERVOAR DOGZ

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 12415 x
CALES
22.10.2006 | 10098 x
HARLEJ
05.10.2006 | 9593 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 9271 x
HARLEJ
29.10.2006 | 9176 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 28349 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 9701 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 9604 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 9516 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 9309 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 12469 x
HARLEJ
31.10.2006 | 12002 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 10652 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 10077 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1698
Počet recenzí-live: 232
Počet rozhovorů: 215
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
CAIN DA BRETH
Zpěvy dvou rčení



Dodnes si velmi dobře pamatuji na svůj první kontakt s Démonikou - kytaristkou a pěvkyní souboru CAIN DA BRETH, o němž bude řeč na následujících řádcích. Psal se rok 1995. Právě vyšlo v pořadí páté číslo Whiplashe, na jehož obálce se skvěla fotka mé srdcové kapely Type O Negative, o níž byl uprostřed čísla rozsáhlý profil. Neuběhlo mnoho dní od vydání a na mou v té době ještě kroměřížskou adresu doputoval skvělý dopis (psaný samosebou „steelově“ zelenou propiskou) od velmi interesantní slečny Moniky Š. Dověděl jsem se v něm mj.to, že Monika je die-hard fanynkou výše zmíněných Newyorčanů a také třeba to, že studuje archeologii. Zůstali jsme s Mončou v kontaktu, nejprve písemném, později jsme se poznali i osobně na koncertech a festivalech. Tahle velezajímavá a sympatická slečna svou lásku k hudbě ventilovala nejen pasivním poslechem, ale i aktivním hraním. Prošla např. ve své době poměrně známou formací Katharsis, kde se poznala s bubeníkem Samuelem Hainem. Společně před několika lety založili v českých luzích a hájích ojediněle znějící seskupení CAIN DA BRETH, jehož sestavu doplnili o famózní muzikantské duo Václav Polívka (housle) a Léan Cobail (violoncello). V tomto složení pak CAIN DA BRETH vydali v loňském roce grandiózní opus „Sanas“. Třebaže se zdaleka nejedná o žádný čistokrevný metal (sama skupina nazývá svou tvorbu akustický doom metal), věřte tomu, že písně i texty CAIN DA BRETH si zaslouží pozornost všech tolerantních rockerů i metalistů… Pojďme po poněkud delším úvodu předat slovo samotným členům kapely…

Při vší úctě a respektu se domnívám, že vaše formace nebude zatím rock/metalovým fans moc známa, což je rozhodně škoda, kterou je záhodno napravit. Pojďme tedy poodkrýt ta nejpodstatnější fakta, týkající se CAIN DA BRETH. Kdy a kde jste se dali dohromady, kdo z vás byl hlavním iniciátorem vzniku kapely?

Démonika: Konečně šance dát o sobě vědět :). Děkujeme za milá a slova a milý úvod. Myslím, že co se týče minulosti kapely a jejího vzniku, zmiňujeme obé na našich stránkách, takže jenom stručně. Celé to začalo tím, že jsem dostala požadavek na jednorázové hudební vystoupení libovolného druhu v rámci tradičního archeologického pasování na hradě Točník. Vzhledem k tomu, že jsme na přípravu měli asi 14 dní, dali jsme se Samuelem dokopy asi 10 mých starých písní (pouze se zpěvy a kytarou) a k všeobecné radosti všech zúčastněných podroušených jsme je na akci předvedli. Leč – dostali jsme hned pozvání na další hraní, a pak na další, a tak jsme si uvědomili, že to asi nebude tak úplně přechodné a jednorázové. A taky že by to chtělo nějaký název, ale to už je jiná kapitola....Takže těžko říct, kdo byl iniciátorem, asi nějaký archeologický šotek.
Samuel Hain: Milý Radku, nesmírně si vážíme toho, že ses zhostil úkolu představit CAIN DA BRETH rock/metalovým fans prostřednictvím rozhovoru s námi. Při vší úctě a respektu k tvému působení, myslíš si, že pro někoho jsou podstatná fakta kdy, kde a z čího popudu se kapela dala dohromady?
Démonika: No a takhle drzý je furt
Vašek Polívka: Fakta samozřejmě podstatná nejsou, ale něco se tam napsat musí, ne? Samuel Hain se někdy kolem roku 2001 přihlásil do ZUŠ Černošice do houslí – do Černošic nejspíš proto, že v Radotíně už ho znali…ostatně se do Černošic přihlásil pod úplně jiným jménem… a mně se dostal do rukou proto, že tu tehdy nikdo jiný housle neučil. Užil si se mnou svoje, nikdy nevěděl, kde a kdy bude mít hodinu – jako jedno ze zajímavých míst bych uvedl třeba hajzl na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny na Karlově, kde tou dobou mimochodem prodléval Vincent Venera, který, když viděl, že mám housle, se mi představil jako Paganini… Jestli to na něm zanechalo nějaké stopy, může říct jen on sám a on to odmítá komentovat, to je ale vedlejší. Každopádně mě seznámil s nahrávkou kapely Katharsis – údajně satanistickou, mě však připadala na něco takového příliš veselá – podle mě se ze satanistické hudby během poslechu má udělat lidem zle, jinak to za nic nestojí. Pak mě po letech, to už ke mně nechodil, zval na nějaký koncert, o co jde jsem pustil jedním uchem tam a druhým ven. Řekl jsem mu upřímně, že mě nebaví hudbu poslouchat, ale jestli chce, tak si s tou jeho kapelou zahraju. No a tak jsem začal hrát s CAIN DA BRETH.
Léan Cobail: V podstatě je to zřejmě tak, jak již bylo řečeno. Asi. Zkrátka, když se Samuel Hain (tehdy vskutku pod jiným jménem) vypařil z oné radotínské hudební školy - a já ho tehdy fakt drsně propírala na zkouškách z hudební teorie a bicích nástrojů – řekla jsem si „měkkota“, nevydržel ten teror. Jaroušek - náš bubeník z Flores – říkal, že je to šikovný hoch. Ale znáte to, bubnovali v Rokycanech, tak šel na ty housle. Nicméně u Polívky v Černošcích nemohl aplikovat žádné omáčky, a tak se hudebně pochlapil. Netrvalo dlouho a byl zpátky. Zjevil se ve dveřích a já si řekla, co zas chce vysvětlit? A on přišel vysvětlit mně, že CAIN DA BRETH rozhodně potřebuje vcello. Moje reakce? „No, to bude něco…“ Tak přišla akce… a bylo.


CAIN DA BRETH…mystickým oparem načichlý název vaší kapely si přímo říká o bližší vysvětlení…Kterak jste se k němu dobrali? Předpokládám, že hlavní roli při volbě jména skupiny sehrála archeologická studia vaší frontmenky Démoniky a její fascinace keltskou mytologií…nepletu se?

Démonika: No na opary docela trpím, ale mystické mi teda moc nepřijdou. Nicméně co se týče názvu kapely (tušila jsem, že se na to zeptáš v zápětí, je za něj zodpovědných několik osob a faktorů. Vysvětlím blíže. Prapůvodem celé akce byli asi naši přátelé, kteří nám svorně tvrdili, že zníme „irsky“. A tak, když došlo na vymýšlení názvu kapely, obrátila jsem se na svého kamaráda Daniela, který se irštinou zabývá, abych to s ním prokonzultovala. Ten, s pečlivostí sobě vlastní, mě zásobil seznamem roztodivných irských slov. No a nějaký čas na to se mi zdál sen, ve kterém se mi všechna ta slova pěkně pomíchala a já se vzbudila s tím, že kapela se jmenuje Cain Da Breth. Obratem jsem volala Daniela, zda to něco znamená, a on mě ujistil, že pochopitelně ano, a taky že se tak prostě musíme jmenovat, když se mi to zdálo ve snu. Význam se dá přeložit jako „zpěv dvou rčení“ (ale také třeba „zaříkávání dvou výroků“, což zní ještě o něco uhozeněji. Anebo si to můžeš přečíst „anglicky“ jako „kinda breath“ a máš to jako dýchání. Ať si čtenář vybere.
Vašek Polívka: …a když to přečtete jako „kunda breth“, budete mít úplně jasno…
Démonika: Holt, každému, co jeho jest
Léan Cobail: Přišla jsem k tomu jako slepá k houslím, tak ještěže hraju na cello.Velmi nedávno jsem to musela vysvětlovat v jednom plzeňském rozhlasovém pořadu…. No, bylo to veselé.


Vaše hudba evokuje asi ze všeho nejvíce středověk, respektive tradice potulných trubadúrů, minessangrů… Čím vás tohle období a jeho hudební odkaz zaujaly? A jak se vám tato muzika interpretuje nyní, na počátku 3 tisíciletí? S jakými ohlasy ze strany publika se setkáváte při svých, dosud spíše sporadických koncertech?

Samuel Hain: To, že v tobě naše hudba vyvolává středověk, neznamená, že se ji programově snažíme takhle dělat. Popravdě se nepamatuji, že bych kdy slyšel středověkého potulného trubadúra, natož abych se jej snažil napodobovat. Na druhu stranu na tvou obranu musím zmínit zážitek z vernisáže výstavy v jednom středočeském Muzeu, kde jsme hráli jen jako duo s Démonikou. Po našem vystoupení za námi přišla jedna muzikoarcheoložka, a ta byla u vytržení ze současný kapely, hrající původní tvorbu, která je postavená na dvou hlasech, doprovázených strunným drnkacím nástrojem (smyčcové nástroje je v Evropě stěží dohledat před rokem 600 A.D.) a perkusemi. Pro ni to bylo, jakoby před ní stáli živí Moorleichen nebo Ötzi. Ostatně, když se nad tím hlouběji zamyslím, tak bych řekl, že lidi jednali, jedli, pili, milovali se, nenáviděli, trpěli, umírali a v tom výčtu i dělali muziku stejným způsobem jak ve středověku, v pravěku tak i v dnešní době.
Démonika: Jo, myslíš jako buď na kšeft nebo pro radost. No to asi jo. Nicméně mi teď Samuel vyfouknul můj vtip, s tím že on trubadúra nikdy neslyšel.
Samuel Hain: To proto, že tvoje vtipy jsou tak jednoduchý, snadno zapamatovatelný a pořád je opakuješ.
Démonika: K tomu nemám co dodat, ale zpět k otázce. Asi tě zklamu, ale nikdy jsem neměla v úmyslu dělat „středověkou hudbu“ a co hůř- když už jsme to teda propíchli s tou archeologií - středověk nikdy moje parketa nebyla, já jsem totiž zarytý pravěkář, a to je velký rozdíl. O středověké hudbě vím popravdě docela prdlajs, na rozdíl od Vaška a Léan, tudíž o zaujetí odkazem středověku lze mluvit jen stěží. To je ale pěkný výčet negací, což? Volba akustických nástrojů byla ryze praktická, protože po účinkování u několika metalových kapel jsem byla zaprvé napůl hluchá a za druhé jsem měla pocit, že si ničím hlas. Jinak zůstalo všechno stejné – pochmurné texty, dynamické zlomy atd....proto se taky prezentujeme jako „akustický doom metal“. Ale aby to nevypadalo, že šerý dávnověk šmahem odsuzuju, tak přiznávám bez mučení, že mám ráda staré mytologie a mnoho textů je jimi inspirováno. Obdobně jako se jimi inspiruje třeba skandinávský metal, že... Co se týče reakcí na koncertě, jsou poměrně různorodé, ale dají se rozdělit tak do čtyř kategorií - hráči RPG, šermíři, čtenáři fantasy a další romantické duše zaujaté dávnou minulostí, mytologií atd., kteří nás berou jako hudbu „z jejich světa“, Ti jsou nadmíru spokojení a také asi tvoří posluchačskou základnu - metloši, kteří za námi sice občas chodí, proč že se neelektrifikujeme, asi že je to pro ně málo nahlas, ale v podstatě jsou taky spokojení - věční prudiči, kteří se ptají, proč jako nehrajeme česky, když jsme Češi, že tomu pak NIKDO nerozumí (rozuměj oni) a mudrcové, kteří nám radí, jak máme svou hudbu pojmout, aby dostála komerčním měřítkům (Ti jsou zdaleka nejotravnější - a zbytek, který to bere jako „výtahovou hudbu“ a moc to nezkoumají.
Vašek Polívka: Středověk – nebo spíš to, co se za něj momentálně vydává - teď docela frčí – ale hudebně s tím máme společného pramálo…připouštím, že protože je neostředověk mající se skutečným středověkem společného asi tolik, co renesance s antikou, mým hlavním zdrojem příjmů, možná mi některé rify v paralelních kvintách, které jinak používám v kapele Jagabab, proniknou i sem, ale spíš náhodou. Středověk jinak je hudebně velice zajímavé období – v té době se lidé, když slyšeli například paralelní tercie, údajně svíjeli úžasem – je to doba hledání hudebních systémů a skvělých melodických nápadů, doba ostrých zvuků a nepravidelných rytmů, hledání hudebního řádu pomocí matematiky i divokých lidových popěvků. Rozhodně stojí za to středověkou hudbu studovat. Ovšem dneska – na počátku třetího tisíciletí – to znamená fláknout nějakou prodlevu, nad ní melodie v kvintách, k tomu třískat do bubnu a co nejvíc řvát – jsou i kapely, které hrají velice dobře původní středověkou hudbu – třeba Rožmberská kapela, ale praxe je taková, že pokud chce člověk prachy, tak baterka, světelný park, laserová show a 150 db a k tomu nějaká příchuť – středověká, lidová, metalová – to už je celkem jedno. Kdysi mě to iritovalo, ale s hypotékou a se sportovním létáním se člověku výrazně zvýší tolerance vůči čemukoliv, z čeho něco kápne. Takže já se nebráním ničemu – špunty do uší a jedu. A ohlasy? Do očí se mě zatím nikdo kritizovat neodvážil, to mě jenom chválí, a když mi členové kapely donesou, co o mě říkají za zády, je to většinou o tom, abych se tolik nevsíral se sólováním a víc se začleňoval do kolektivu, takže se učím zahrát si i v kapele pořádně, ale tak, aby si toho nikdo moc nevšiml.
Léan Cobail: Řeknu vám, že ve středověku by mi bylo „ouzko“. Žádná práva (ani dědická), žena – muzikant (tak to vůbec), poněvadž žena – muzikant bylo stejné jako žena – prostitutka a ještě k tomu smyčcový nastroj (takový póvl..). Pročtěte se hudební sociologií té doby a dejte pokoj s takovými dotazy. Nicméně na začátku třetího tisíciletí je nám fajn. A víte, jaký v tom je rozdíl? Tenkrát to dělali proto, že museli a že se narodili do té či oné rodiny. Dneska to děláme proto, že nás to baví. Zmiňujete trubadúry, minessängry…. To byla „muzikantská rytířská šlechta“. Ale nikdo z nich určitě nehrál na smyčcový nástroj.


Jsem si jist, že posloucháte i spoustu současné muziky, minimálně v případě Démoniky jsem ochoten strčit obě ruce do ohně za to, že je zcela ponořena do tvorby Type O Negative…Co ostatní členové skupiny, jak jsou na tom?

Samuel Hain: Já bych nikam ruce nestrkal, nicméně tuhle Démoničinu charakterovou vadu dokážeme tolerovat. Za sebe můžu říct, že poslouchám jenom současnou muziku, a to do té míry, že jsem v podstatě přestal poslouchat reprodukovanou. Nepočítám-li zvukový smog, kterému je těžké se vyhnout, snažím se poslouchat výhradně živou hudbu. Ta nemůže být jiná než současná, a to i když jsi na koncertě Lukáše Kuty a Anežky Misauerové(Duo in Corpore) hrajících baroko.
Démonika: Tisíceré díky za toleranci. V kapele mi přijde fajn, že každý z nás vlastně poslouchá něco jiného a vyrostl na jiných hudebních základech. Pak má totiž taky každý hodně osobité nápady, které vnáší do tvorby CAIN DA BRETH. Já pořád nasávám nějakou muziku, a tím pádem nepohrdnu ani reprodukovanou. Mám několik přátel – „kvalitních dodavatelů“, kteří se se mnou dělí o své nejnovější objevy, a taky se snažím aspoň jednou za rok vyrazit na nějaký festival. Kromě Type O tak poslouchám lecjaké šílenosti z různých koutů světa, i když stále nápadně převažuje Skandinávie.
Vašek Polívka: Já tedy zrovna Type…jaks to říkal? Vůbec neznám – jsem celkem ignorant – podrobně se seznamuju spíš jenom s tím, co hraju – to si pak poslechnu třeba 10 nahrávek. Momentálně mám tedy nejvíc naposlouchaného Prokofjeva Houslový koncert g moll, co se mi kvůli kšeftům nedaří už druhý rok dodělat. Jinak ale dneska má člověk spíš problém se hudbě vyhnout. Ale když uslyším něco, co se mi líbí, zapamatuju si to a použiju.
Léan Cobail: Já jsem prošla snad už všemi žánry. Pochopitelně, tíhnu ke klasice. Ale živě nebo ve studiu jsem si to zkusila například s Už jsme doma, Residents, Visací zámek, Mig 21, s Karlem Gottem, Helenou Vondráčkovou, Marií Rottrovou a já nevím s kým vším ještě. Nepočítám-li Flores de Praga, což je moje dítě, tak soubory a orchestry produkující klasickou hudbu považuji za samozřejmost. Hudbu rozlišuji na dobrou a špatnou. Jasně, že poslouchám jen tu dobrou?. Ale znáte to, je to jen z mého úhlu pohledu. A proto, že hudba probíhá v čase, je ten každodenní pocit jen těžko hmatatelný.


Má někdo z vás při komponování hlavní slovo, nebo jste zcela výhradní demokratickou kapelou?

Démonika: Tak teď budu znít asi trochu drsně, ale poslední slovo mám vždycky já. Přemíra demokracie v kapele totiž vede k anarchii, a tak je potřeba, aby tu byl někdo, kdo řekne „tohle je ptákovina, to se tam hrát prostě nebude“, nebo „já se tady s tebou překřikovat nehodlám“. Protože jsem vlastně hlavní pachatel, tak můj názor zbytek členů docela respektuje. A taky asi proto, že umím nadmíru dobře soptit.
Vašek Polívka: Protože já všechno improvizuju a nikdy nevím, co udělám, nějak si to poslední slovo nedokážu prakticky představit – ještě se nestalo, aby kdokoliv při koncertě něco řešil, nebo řval „uhni vole, teď hraju já“– ale třeba na to ještě dojde.
Démonika: No já jsem spíš mluvila o zkouškách, na koncertě se sice dá leccos vymyslet, ale je potřeba aspoň tušit, na čem stavíme...
Samuel Hain: Vidíš, a já si vždycky myslel, že demokracie je nejlepší možné zřízení nejen v kapelách. Ne, že se každý věnuje své specializaci a tu vykonává, jak nejlíp umí, ale každý, i ten nejméně kvalifikovaný a nejméně schopný, má možnost podílet se na výkonu moci, pokud k tomu přesvědčí dostatečnou většinu. Ale s tímhle názorem se mi dosud nepodařilo v kapele získat většinu. Proto u nás vládne absolutismus.
Léan Cobail: Jak to tak čtu, tak to je anarchie v demokratické době. Já se tedy raději držím rčení, že „basa tvrdí muziku“. Ale prozradím vám trik. Když chcete prorazit s nějakým ušlechtilým sólem (nejlépe životním), nehleďte vlevo ani vpravo a naperte to tam. Všichni se leknou a raději vás nechají . Má to ale jednu vadu, musíte si to pak pamatovat a natočit to a nebo obráceně, když to jednou natočíte, tak to tak zas musíte hrát. A v tom je s Vaškem legrace. Vždycky je všechno jinak a všechno probíhá v čase.


Samostatnou kapitolou jsou Démoničiny texty…nádherně čtivá temná poezie, která by mohla být ozdobou kterékoliv gothic kapely…Kdybych tě neznal osobně, myslel bych si, že jsi slečna v depresích, svírající v jedné ruce pero a v druhé břitvu… V jakých životních okamžicích píšeš své texty zveřejněné na albu „Sanas“? Jsi schopna napsat své temně melancholické texty kdykoliv na počkání, nebo k tomu potřebuješ tu „svou“ atmosféru?

Démonika: Jen tak na okraj – gotika je taky ještě středověk... Nicméně při psaní textů obvykle svírám v jedné ruce pero a v druhé papír. Na břitvu by se psalo dost blbě...
Samuel Hain: ...Radek možná myslel břitvu k seřezávání husího brku... ale zas takový Gotici nejsme...
Démonika: Ale máš samozřejmě pravdu, že ty texty nevznikají zrovna z přetlaku výborné nálady. A písně na počkání už teda neumím psát vůbec. Musím mít nějaký podnět, třeba nějaký přírodní úkaz (mám na mysli mlhu nebo déšť, nikoli tsunami nebo kulový blesk nebo nějaký příběh. Začnu ten nápad nebo náladu rozvíjet a ono to pak nějak dopadne, anebo taky nedopadne, že. Mám doma spousty papírků jen s různými čtyřveršími nebo nikdy nedopsanými texty, válí se to v jedné krabici. Třeba to někdo posmrtně uspořádá.
Vašek Polívka: Když to tak slyším, mám chuť vzít si slovník a konečně si to taky někdy všechno přečíst. Zatím jsem si jich přeložil jenom pár, abych měl inspiraci.
Léan Cobail: Tak tohle obdivuji. Ale temnou poezii raději nečtěte na noc. Ty mrtvé milenky, vytažené z hrobu, by vás pak mohly pronásledovat.


Aktuální album „Sanas“ jste si vydali u vlastního labelu Cemetery Records v exkluzivní edici, kdy jste namísto klasického bookletu dali vzniknout krásné knize s texty. Jak vůbec album propagujete, šíříte mezi posluchače? Pokoušíte se kontaktovat nějaká menší nezávislá vydavatelství (třeba i v zahraničí), která by si CAIN DA BRETH vzala pod svá křídla?

Démonika: Po pravdě řečeno, nezávislá vydavatelství jsme s demáčem kontaktovali průběžně asi tři roky, naprosto bezvýsledně. Pak nás to omrzelo, sami jsme si jedno „založili“ a za poslední úspory jsme vydali „Sanas“. Takže bych chtěla upozornit případné zájemce, že Cemetery Records vám rozhodně nic nevydají.
Samuel Hain: No, stejně mají pro kapely dost nevýhodný podmínky..
Démonika: Jako jaký?
Samuel Hain: Třeba že si kapela musí zaplatit veškerý náklady na výrobu a vydání a nemá jistotu, že se to prodá...
Démonika: To je fakt...Jinak „Sanas“ zatím prodáváme vlastně jen na koncertech, anebo jej dle domluvy posíláme na dobírku, když nás třeba někdo kontaktuje e-mailem nebo na Myspacu. Album vyšlo koncem srpna a já si měsíc na to dost šeredně zlomila ruku, takže do Vánoc jsem měla vystaráno. Domlouvání koncertů a další případné propagační akce jsme tedy započali vlastně až teď, od nového roku.
Léan Cobail: Doba je těžká a neúprosná. Třeba časem někdo ocení, že je snaha věci dělat jinak.


Natáčeli jste ve Vídni, což se hned tak každé tuzemské kapele nepovede. Jak jste se k nahrávání v rakouské metropoli nachomýtli?

Samuel Hain: To jen potvrzuje naši výjimečnost, o které se sami z přirozené skromnosti neradi zmiňujeme. Ty hranice, jsou jen v tvojí hlavě. Teď jsme v schoengenskym prostoru, před rokem 1918 jsme taky byli jeden stát... . Osobně narážím spíš na hranice v jednání s lidmi, než na ty geografický. A ve studiu jsem žádný nezaregistroval.
Démonika: Jojo, je to tak, tři staletí jsme byli jedna říše s Vídní coby hlavním městem... Nicméně nahrávání zde byla vlastně nečekaná nabídka, která se neodmítá. Přes Myspace nás kontaktoval frontmen kapely Lapis Serpentis, kterému se líbily ty tři demáčové písničky, co jsme tam měli pověšené, a nabídnul nám možnost hraní na akci, kterou spolupořádal. Říkali jsme si – výlet do Vídně, proč ne, i kdyby to bylo jen „za pivo a párek“. Akci zvučili dva takoví sympatičtí týpci, kterým jsme se moc líbili, a hrozně se divili, že ještě nemáme CD. Nakonec z debaty vyplynulo, že se zvučením živí coby profesionálové a mají i vlastní studio, kde se dá nahrávat. Nabídli nám jejich studio využít a „udělali“ nám cenu. To se samozřejmě nedalo odmítnout. Takže šest neděl na to už jsme svištěli do Vídně zas i s naším „dvorním“ zvukařem Tomášem.
Vašek Polívka:…a já jsem se díky tomu natáčení konečně po letech některý ty písničky i naučil – teda jako melodie, abych zas nepřeháněl.
Démonika: Takže to byl vlastně zázrak nad zázrak.
Léan Cobail: A od té doby to tak musíme i hrát, aby to nebyla zase ta naše „česká lidová“. Ve Vídni bylo báječně a vedle studia byl úžasný sushi bar.


Apropó….“Sanas“…jedná se pouze o pěkně znějící palindrom, nebo má nějaký hlubší význam?

Démonika: Vidím, že mě máš dobře přečtenou. Takže samozřejmě, že to něco znamená, ačkoli nevím, zda lze mluvit přímo o hlubším významu...Sanas je staroirské slovo a znamená „šeptání“, „tajemství“ nebo taky „tajné vědění“ (podobně jako třeba německé raunen, od kterého se někdy odvozuje slovo „runy“). Nejznámější použití tohohle slova je ale ve spojení Sanas Cormaic – Cormakův glosář, který by měl být výkladem různých slov a úsloví, leckdy je ale moc srozumitelně nevykládá, což je ale ve staroirské tradici poměrně obvyklé... No a tím že se to slovo dá číst tak nějak odevšad, dalo se zapasovat do našeho CD záměru i graficky.
Léan Cobail: Myslím, že výklad je vyčerpávající.


Máte mezi českými hudebními formacemi nějaké spřízněné duše, s nimiž třeba více vzájemně spolupracujete?

Vašek Polívka: Proč? My si vystačíme.
Samuel Hain: Ne! S námi to nikdo dlouho nevydrží.
Démonika: No, možná máte oba pravdu. Nevím. Asi jsme tak divní, že k nikomu moc nepasujeme..myslím hudebně. Ale dobře se nám hraje třeba s Jaroslavem Tulkou. Jinak já bych třeba chtěla dělat předkapelu Apokalyptice, ale to teda není česká ani spřízněná kapela...bohužel.
Léan Cobail: Jé, to určitě musíme zařídit. A já jim zahraju páté vcello. Stejně by mě nechtěli. Ale jestli bych s někým spříznila duši, tak s Ester Kočičkovou. Víno nám šlo dobře. Společný program zaručeně jako po másle.
Démonika: No pokud by ses naučila hrát na cello a točit přitom hlavou, tak si myslím, že by tě Apocalyptica brala hned.


Co plánují CAIN DA BRETH do budoucna? Budete se snažit proniknout do většího povědomí lidí tím, že se pokusíte dostat na festivaly, do rádií, popř. do specializovaných TV programů?

Vašek Polívka: Samozřejmě. Bez toho to nejde. Sirkou briketu nezapálíš.
Samuel Hain: Začali jsme tím, že dáváme rozhovory do časopisů.
Démonika: Popravdě nejsem moc velký plánovač, dohlédnu maximálně do příštího týdne. Nicméně se teď od nového roku snažíme pilně domlouvat koncerty, protože živé hraní nás samozřejmě baví. Taky plánujeme průběžně aktualizovat repertoár. Ten současný jsme si vybrušovali už několik let a ve valné většině se ocitl na CD. Nových textů mám spoustu, takže je třeba to jen nějak společně dovymyslet a secvičit. Co se týče festivalů, rádi bychom na nějaké pronikli, ale zatím je to jen ve formě obesílání e-mailů a nulových odpovědí. Neříkám negativních, ale prostě nulových. Nevím, jak to dělají ostatní kapely, asi jsou asertivnější. No a na rádio už jsme vlastně jednou pronikli, hráli nás na Vltavě – fakt, dokonce to někdo z našich známých slyšel.
Samuel Hain: Co já vím, tak nás hráli v jednom mexickým rádiu, dokonce jsem jim dával rozhovor, ale to bylo ještě před „Sanas“ a pak ještě snad ve španělskym rozhlase. Ale hudba je likvidní - myslím tekutá, těžce zachytitelná, né ekonomický termín zpeněžitelná. Takže ji člověk vypustí, a pak už si žije vlastním životem a je zajímavý sledovat jakými cestičkami se ubírá.
Léan Cobail: To buď půjde a nebo ne. Ale snažit se budeme.


Pár slov závěrem…je to zcela ve vaší režii…

Léan Cobail: Vážení přátelé, ráda bych vám popřála, abyste si každý našel tu svou dobrou hudbu. A jestli to bude ta naše? Necháme na vás. Ale, když se vám alespoň trochu dostane pod kůži nějaký náš song, věřte, že my budeme šťastní a potom to má smysl. Slyšíte? Ne? Tak ticho prosím, hraje „Sanas“.

http://www.caindabreth.com


zpět
Rozhovor přečten: 2775x         Autor: Radek Bubeníček