Whiplash ... Rozhovory ... Rozhovory
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16430 x
CALES
22.10.2006 | 13908 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13431 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13336 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13325 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34334 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14366 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14218 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14204 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13911 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17482 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17450 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15732 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14672 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
OPETH
Vykoupení ze zatracení



     V roce 1990 založil blonďatý švédský mladíček jménem Mikael Ăkerfeldt kapelu OPETH. Po tradičních potížích provázejících neodmyslitelně skoro každou nově vzniklou skupinu (pořízení nástrojů a aparátu, nalezení zkušebny, změny sestavy atd.) se OPETH upsali firmičce CANDLELIGHT, u které jim také v polovině 90. let vyšel debut „Orchid“. Již tehdy se hudebně jednalo o vcelku pozoruhodný počin bourající zavedená klišé, žel díky mizerné distribuci a promotion zaregistrovalo tuto nahrávku jen mizivé procento posluchačů. Do podvědomí většího počtu lidí se OPETH dostali až po vydání LP „Still Life“ a definitivní průlom do světové elity nastal v roce 2001, kdy Mikael se svou družinou vyrukoval s excelentní deskou „Blackwater Park“. Skvěle namíchaný mix nekompromisních riffů, melodických sól, akustických pasáží, střídání brutálního a krásně čistého vokálu Mr. Ăkerfeldta, vynikající produkce a nadpozemsky éterický obal alba… To vše přispělo k tomu, že se o OPETH začalo mluvit a psát, kapela se jala hojně koncertovat, zkrátka a dobře, ocitla se v kurzu. Napjatě se čekalo na následovníka „Blackwater Park“. Dokáže švédsko-uruquayský čtyřlístek překonat tak brilantní opus? OPETH tento rébus vyřešili šalamounsky. V rozmezí několika málo měsíců vyvrhli na trh (již pod záštitou Music For Nations) dvě alba, které působí jako dokonalé protipóly sebe sama. Tvrdé, nabroušené „Deliverance“ a takřka akusticky zasněné „Damnation“. O tom, že tahle formace je schopná předvést vysoký nadstandard svých nahrávek ve stejné kvalitě i na koncertních pódiích, se počátkem dubna mohli přesvědčit všichni návštěvníci ostravské Metalmánie. Ještě předtím, než se OPETH odebrali na pódium, jsme v zákulisí vyzpovídali sympaťáka z nejsympatičtějších, Mikaela Ăkerfeldta…

Víme Miku, že jste se právě vrátili z vašeho evropského turné s Madder Mortem. Nyní odehrajete dva koncerty ve střední Evropě, ale ode dneška za čtyři dny už budete na šňůře v Austrálii. Poté zpět do Evropy na jeden norský festival a vzápětí hned letíte do USA, kde vás čeká další americké tour. Jste pilní cestovatelé, jen co je pravda… Nejste tím náročným putováním a přesuny v časových pásmech už unavení? Jak to všechno zvládáte?

Jsme jen lidé, takže má odpověď zní ano, skutečně toho někdy máme plné kecky, ale o to více si potom umíme vychutnat relaxaci doma ve Švédsku. Na druhou stranu nás to strašně baví, jezdíme po světě, hrajeme pro naše fanoušky, poznáváme nové kraje, lidi,… to je něco, po čem jsme vždy toužili. Únava, neúnava, i na ty náročné přesuny si člověk časem zvykne, nic jiného nám ostatně ani nezbývá, haha. Užíváme si to. Náš koncertní kalendář je už nyní plný až do konce roku, kromě tebou zmíněného amerického turné pojedeme do Států ještě znovu někdy uprostřed léta, v jednání je i druhé australské turné na podzim atd. (A to ještě Mike nemohl tušit, že v listopadu uvidí OPETH fandové v Chile, Mexiku a dokonce jako první rockovou kapelu i v Jordánsku!!! – pozn.aut.) Musím přiznat, že nyní se nám do Austrálie moc nechce, máme strach z toho viru (Mike měl na mysli virus SARS – pozn.aut-), budeme přestupovat na letišti v Singapuru, kde strávíme čtyři hodiny čekáním na spoj do Austrálie. Ještě se nám nechce zemřít, haha…

V průběhu relativně krátké doby vám vyšla dvě alba – tvrdší „Deliverance“ a takřka akustické „Damnation“. Kdy vás poprvé napadla myšlenka nahrát současně dvě rozdílné nahrávky?

Tento nápad pochází od jednoho mého přítele. Po „Blackwater Park“ jsem si trochu zmateně lámal hlavu nad tím, jak by vlastně mělo naše příští album znít. Přemýšlel jsem původně nad tím, že uděláme desku, na níž budou 3-4 skladby tvrdé a zbytek se ponese v akustickém duchu. No a ten kamarád mi navrhl, ať uděláme dvě na sobě nezávislé nahrávky. Ta myšlenka nás ihned zaujala. „Blackwater Park“ bylo a je velmi úspěšné album, takže jsme se dostali do pozice, kdy si můžeme trochu více vymýšlet, haha. Lidé od nás možná opět očekávali něco ve stylu „Blackwater Park“, ale my jsme muzikanti, kteří docela rádi riskují a zkoušejí nové věci.

Zmínil jsi úspěšnost vašeho brilantního opusu „Blackwater Park“. Máš nějaké ponětí o tom, kolik kusů tohoto alba se dosud prodalo?

Ano, „Blackwater…“ jde opravdu dobře na odbyt, poslední čísla prodejnosti byla nad 80 000 a vím také to, že „Deliverance“ je na tom ještě lépe. Zhruba půlroku po jeho vydání se prodejnost vyšplhala na 90 000 kusů. Je to fakt dobré, za chvíli budeme lámat rekordy v průnicích do světových hitparád, haha…

Při tvé příslovečné skromnosti jsi teď zapomněl dodat, že jste ve Švédsku získali za „Deliverance“ cenu Grammy v kategorii rocku. Jaké jste z tohoto význačného ocenění měli pocity…?

Byli jsme tím hodně zaskočeni, hlavně proto, že ve Švédsku se nám dříve nijak zvlášť co do prodejnosti nedařilo. Třeba „Blackwater…“ jsme doma prodali pouze 3000 kusů. Jinak o samotné ceně Grammy nemáme moc velké mínění, je to typicky komerční a nabubřele se tvářící záležitost. Doufáme však, že se tím zlepšila naše prestiž ve Švédsku, takže bychom tam mohli prodávat více desek. A v neposlední řadě – rodiče se konečně na vlastní oči přesvědčili, že to, s čím se jejich syn už tolik let pachtí, má asi přece jen svůj smysl (smích).

Mimochodem, jak reagují tví rodiče, potažmo tvá přítelkyně na to, že letos strávíš většinu času cestováním po světě…?

Samozřejmě nejsou nadšeni tím, že jsem pořád v trapu, ale na druhou stranu fandí kariéře OPETH, takže to chápou. S mou dlouholetou přítelkyní máme na srpen naplánovanou svatbu, neboť to je jediný měsíc, kdy mám pár dní volna. Nejsem sice velkým zastáncem svateb, ale svou přítelkyni miluji, a tak budu mít aspoň malou jistotu, že mě neopustí, haha…

Je docela paradoxní, že tvrdé a nekompromisní album jste pojmenovali „Deliverance“ tedy „Osvobození, vykoupení“, kdežto akustické nese název „Damnation“ čili „Zatracení“. Byl tento kontrast mezi tituly a hudební složkou alb záměrný?

Nedá se říct, že by to bylo účelné. Album „Deliverance“ jsme se rozhodli pojmenovat podle stejnojmenné skladby, kterou jsem napsal a která se mi zdála být pro nové album asi nejvíce reprezentativní. Spojení OPETH – „Deliverance“ se nám líbilo, takže jsme si řekli: „Proč ne?“, a bylo to tam. U „Damnation“ už určitý záměr byl, protože tahle nahrávka měla fungovat jako jakýsi protipól k „Deliverance“, a to nejen hudebně, ale i jmenovitě.

Přemýšleli jste také o uspořádání komornějšího turné, které by bylo zaměřené na akustické věci z „Damnation“?

Ano, máme v plánu absolvovat takové turné na podzim. Už když jsme přišli s myšlenkou nahrát současně dvě rozdílná alba, věděli jsme, že by nebylo špatné udělat stejně separátním způsobem i turné. Na zmíněném turné k „Damnation“ budeme hrát celý repertoár této desky a k tomu přidáme pár podobně zaměřených kousků z našich starších nahrávek. Uvažujeme rovněž o zařazení několika coververzí. Na této šňůře nám vypomůže klávesák ze Spiritual Beggars, takže ta koncertní atmosféra by měla znít hodně autenticky (a také, že ano – viz. report na koncert OPETH ve Vídni – pozn.aut.).

Všimli jsme si ještě jedné pozoruhodné věci – a sice toho, že téměř všechny texty k akusticky znějícím písním jsou nepoměrně kratší než ty, co píšeš k tvrdým skladbám…

A víte, že jsem si toho nedávno také všiml (smích)! Bude to zřejmě tím, že akustické písničky OPETH mají jednodušší strukturu, proto jsou většinou i kratší. Naopak naše tvrdší skladby jsou více výpravné, mají složitější aranžmá o 10 i 15 různých riffech, několika sólech atd., proto vyžadují i delší textovou složku. To je jediné logické vysvětlení, které mě napadá, haha.

Podědil jsi své muzikantské vlohy po rodičích. Pocházíš z hudební rodiny?

Ne, rodiče mají k hudbě velmi laxní vztah. Sbírka jejich desek stojí za prd, jediné, co se z toho dalo poslouchat, bylo pár alb od Elvise Presleyho a The Beatles. Ale babička hrávala svého času na klavír různé švédské lidovky apod., a byla to právě ona, kdo mi koupil první kytaru. Nebýt mé babičky, možná by OPETH nikdy nevznikli, haha…

Jsi proslulý také tím, že některé skladby doděláváš či dokonce celé napíšeš až přímo během pobytu v nahrávacím studiu. Znamená to tedy, že ti vyhovuje pracovat pod nátlakem času?

Přesně tak. Víš, já jsem ve své podstatě hrozný lenoch, kdybych nehrál v kapele, tak jen vysedávám doma, dívám se na televizi, hraji playstation apod. Potřebuji proto mít konkrétní termíny, které mě potom přinutí intenzivně pracovat. Tentokrát jsem to s leností stejně trochu přehnal – ve studiu to potom vypadalo tak, že jsem přes den nahrával a pomáhal s produkcí, po nocích jsem potom překotně psal nové skladby a texty, protože nám toho materiálu dost chybělo. Bylo to více stresující, než je zdrávo, byť doufám, že se to do výsledné podoby alb nepromítlo. Každopádně jsem si z toho vzal ponaučení a příště budu pilněji skládat doma.

Jsi excelentním hráčem a zpěvákem. Máš za sebou nějaké odborné hudební vzdělání, ať již ve hře na kytaru anebo ve zpívání?

Ne, nic podobného jsem nikdy neabsolvoval. Pouze jsem kopíroval způsob hraní a zpívání mých idolů z mládí. Děkuji za uznání, ale osobně se nepokládám za nijak zvlášť dobrého kytaristu ani zpěváka. Jediné, na co snad mohu být trochu pyšný, je to, že jsem pro OPETH pomohl vytvořit určité konstrukce skladeb, které jsou pro nás už několik let velmi typické a staly se jakýmsi naším poznávacím znamením.

Zaslechli jsme něco o tom, že v průběhu nahráváni LP „Blackwater Park“ jste pořídili filmový dokument o kapele, na kterém jste spolupracovali s tvým bývalým spolužákem Fredrikem Odenfjärdem. Je možné si tenhle dokument někde opatřit…?

Bohužel ne. Stala se taková nepříjemnost. Fredrik skutečně natočil velice zajímavý dokument o natáčení „Blackwater Park“, včetně rozhovoru se Stevem Wilsonem (frontmanem Porcupine Tree a producentem „Blackwater…“ – pozn.aut.), ale vše bylo pořízeno ve švédštině a naše vydavatelská firma to odmítla v tomto znění, byť opatřeném anglickými titulky, vydat. Je to fakt škoda. Do světa se tak dostala jen kratší verze klipu k „Harvest“. Nicméně mám i jednu pozitivní zprávu – Fredrik s námi byl ve studiu i během prací na „Deliverance“ a „Damnation“. Opět s námi strávil spoustu času a natočil dobrých 50 hodin materiálu, který je už kompletně namluven anglicky, tudíž tím vzrostla i šance na to, že by tenhle dokument mohl být oficiálně vydán.

Viděli jsme už spoustu promo fotek OPETH a drtivá většina z nich byla pořízena v nádherných přírodních scenériích. Máte zřejmě k přírodě pozitivní vztah, že ano…? Dovedl by sis představit, že byste příští promo obrázky pořídili třeba uprostřed manhattanských mrakodrapů…?

Já jsem vyrůstal na švédském venkově, kde jsem byl denně v kontaktu s přírodou, byl jsem obklopen krásnou krajinou. Proto jsem také ze začátku existence OPETH inklinoval k tomu, aby naše fotky vznikaly v podobném prostředí. Nyní na tom již zdaleka tak nelpím, ale naší firmě se tato stylizace natolik zamlouvá, že to po nás víceméně vyžadují. Klidně bych si uměl představit focení mezi mrakodrapy, neměl bych s tím nejmenší problém…

Jak vzpomínáš na dobu, kdy jsi sdílel jeden byt s Jonasem z Katatonie? Prý jste tenkrát oba prožívali dost krušné časy…

Byly to skutečně krušné, ale svým nezaměnitelným způsobem také krásné časy, na které oba dodnes s nostalgií vzpomínáme. Obývali jsme spolu po 7 měsíců jedno malinké apartmá, kde jsme měli pouze gauč, pár židlí, stolek a spoustu kartónových krabic. A pochopitelně kytary. Ani jeden z nás tenkrát neměl peněz nazbyt, doslova jsme živořili – třeba naším nejčastějším pokrmem byl nejlevnější druh kakaového prášku, který jsme si kupovali proto, že po pozření několika lžiček se brzy dostavil falešný pocit nasycení… Byl jsem tehdy už plnoletý a styděl jsem se v tomto věku prosit rodiče o peníze. Z tohoto hlediska to tedy bylo drsné období, ale na druhou stranu jsme tehdy s Jonasem složili obrovské množství muziky. Mnohé nápady z té doby jsem později rozpracoval u OPETH a Jonas zase u Katatonie. Myslím, že jsem za těch 7 měsíců nahrál hudbu na 15 kazet. Bylo to fajn, dodnes jsme s Jonasem nejlepší přátelé. A mimochodem, poslední album KATATONIE „Viva Emptiness“ je jedním slovem fantastické, a to nyní neříkám proto, že Jonas je můj kamarád.

Miku, ty jsi také znám jako fanatický sběratel vinylů. Máš představu o tom, kolik „asfaltových kotoučků“ máš doma ve své sbírce?

Nevím to úplně přesně, ale určitě to bude něco kolem tří tisíc vinylů. Sbírám je už dobrých 15 let a když se někomu může zdát toto číslo vysoké, věřte mi, že vím o dalších 10 000 kouscích, které bych rád do své sbírky zařadil. Holt, člověk nemůže mít vše, ale i tak jsem na ty tři tisícovky dost pyšný, je to pěkná kolekce.

A který vinylový kousek z tvé sbírky patří mezi ty vůbec nejraritnější?

Hmm, pravděpodobně to bude jedno album britské kapely To The Lodge, které jsem svého času pořídil za 350 dolarů, nyní bude mít už minimálně dvojnásobnou cenu.

Nikdy jste se netajili tím, jak vás hudebně fascinují 70. léta. Co vás na tomto období tak zaujalo, čím vaši tvorbu ovlivnilo?

Pro mě veškeré to okouzlení 70. léty odstartovali Black Sabbath - přišli tehdy s něčím absolutně odlišným, netradičním, provokujícím, podmanivým… Začal jsem se po nějaké době o tohle období zajímat více do podrobností a podařilo se mi díky tomu objevit jeden nezávislý label, který tehdy vznikl paradoxně pod záštitou mamutí firmy Philips. No a pod hlavičkou tohoto malého vydavatelství vyšlo neskutečné množství vynikajících progresivních kapel, třeba i zmínění To The Lodge, o nichž dnes bohužel téměř nikdo neví. Je to škoda, neboť mnohé z nich by svými kvalitami strčily do kapsy i nahrávky mnohem slavnějších kolegů. Na 70. létech se mi líbilo vše, od hudby, přes způsob oblékání až po obaly alb…úžasná a neopakovatelná doba.

Prozradíš nám, jak a kde ses vůbec dostal do kontaktu se Stevem Wilsonem z Porcupine Tree, producentem vašich posledních elpíček a lídrem kapely, které tě hodně ovlivnila…?

Se Stevem jsme se poprvé setkali v Londýně. Bylo to po albu „Still Life“, kdy jsem přímo od Steva dostal e-mail, v němž mi psal, že je tímto albem velmi nadšený, což nám pochopitelně moc lichotilo. Já jsem skalním fandou Porcupine Tree někdy od roku 1995, kdy jsem se k nim dostal poprvé, a to, že mě Steve oslovil s nabídkou spolupráce, jsem považoval za obrovskou poctu. Vyrazil jsem tedy s přítelkyní na prázdniny do Londýna, kde jsme si se Stevem došli na večeři a domluvili na spolupráci, která trvá do dnešních dní. Mj. Steve přijede i na mou svatbu, kde zahraje pár skladeb na piano a kytaru. Další z důvodů, proč se těšit na svatbu, haha…

Prozradíš nám na závěr tvé oblíbené filmy, jídlo a pití…?

Filmy…nejsem nějak zvlášť vyhraněný ani náročný divák, beru televizi i kino jako dobrý a jednoduchý způsob relaxace, ale pokud bych měl přece jen něco vypíchnout, určitě bych zvolil všechny filmy s Robertem De Nirem, to je můj oblíbený herec. Z jídla mám rád mexické taccos, italské těstoviny a ryby na všechny způsoby, v podstatě jsem všežravec, který pozře vše, co je mu na talíři předloženo, haha. No a piji nejraději čistou vodu, pivo a speciální míchané drinky, které sama vymýšlí má přítelkyně, je v tom velmi vynalézavá.

Miku, děkuje moc za tvůj čas, který sis na nás udělal. Byla nám potěšením si s tebou popovídat!

Já děkuji vám za tento rozhovor a za podporu naší kapely! Těším se zase někdy na viděnou!

Diskografie

Orchid 1995
Morningrise 1996
My Arms Your Hearse 1998
Still Life 1999
Blackwater Park 2001
Deliverance 2002
Damnation 2003

* Mike Ăkerfeldt se také jako zpěvák podílel na dvou albech Katatonie a Bloodbath, vypomohl kapelám Edge Of Sanity a Steel.

Odkaz:
http://www.opeth.com


zpět
Rozhovor přečten: 4423x         Autor: Radek Bubeníček & Petra Bartusková