Whiplash ... Články ... Profily
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16432 x
CALES
22.10.2006 | 13914 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13438 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13339 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13332 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34343 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14375 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14227 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14211 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13920 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17491 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17461 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15744 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14682 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
DREAM THEATER
Zase růže a zase v bouři



     Letošní 28. leden mají ve svém osobním kalendáři dozajista zvýrazněný jako velký svátek veskrze všichni bezmezně poddaní nekorunovaných progresivně - art - rock - metalových potentátů DREAM THEATER, a to z důvodu de facto prozaického. Toho dne (v USA se tak oficiálně stalo o den později) vypustila totiž ona navýsost osvícená skvadra své zbrusu nové a v pořadí šesté regulérní studiové album s názvem Six Degrees Of Inner Turbulence, pročež je záhodno, uchystat o ní zase pár následujících aktuálních řádek. Ty však navazují na materiál, jež pod názvem Růže v bouři naleznete na jiném místě stejné rubriky těchto našich – vašich webových stránek. Tudíž předmětem našeho úhlavního zájmu bude vše vybrané, jež se ve Snovém divadle, v jeho zákulisí a na spřízněných, ať už stálých či sezónních scénách odehrálo od chvíle, kdy jsme z něho vyšli bezprostředně po emisi jeho minulého opusu magnum Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory.

Žhavá noc

     Tak předně ve středu 11. října 2000 dorazil umělecký soubor Snového divadla v rámci svého kočování Evropou do Prahy, aby ve Sky clubu na Brumlovce po boku spřízněného anglického souboru Porcupine Tree odehrál výtečné představení, o němž se v kruzích vytvořených vůkol dané srdnaté formace jejími tuzemskými fanoušky debatuje dodnes. Ba, ba, vlastní zkušenost mi velí, že vzpomínky na onu akci jsou dodnes živé, a proto jsme všichni loňského podzimu jako trvalou upomínku na koncertní um pětice uvítali bezmála sto devadesát minut trvající záznam Live Scenes From New York zachycený na ploše tří CD. Pánové James LaBrie – zpěv, John Petrucci – kytara, John Myung – baskytara, Jordan Rudess – klávesy a Mike Portnoy – bicí jej za přispění několika hostů pořídili loňského 30.srpna v Roseland Ballroom v domovském městě New York a pokud bychom měli lámat chleba mezi koncertním dvojalbem Once In A Live Time (1998) a „živákem“ aktuálním, vyjde nám o poznání větší kus pro Živé scény z New Yorku. Jejich oficiální vydání se nějaký ten čas opozdilo ze známých a naprosto pochopitelných důvodů, kdy na přední straně původního bookletu se jako součást dvojexpozice skvělo hořící srdce a v jeho plamenech pak silueta Sochy Svobody spolu s neblaze proslavenými mrakodrapy World Trade Centra, načež musel být výjev čelní strany obalu citlivě změněn. Věštba, nebo náhoda? Nezvratnou pravdou je však ten fakt, že původní výjev bookletu byl uchystán dávno před osudným l1. zářím a tudíž jej nelze jakkoli osudově spojovat s tragickými událostmi vztahujícími se k „dvojčatům“. Nicméně jedna spojitost, a s tou nechť se každý popasuje sám dle vlastního uvážení, by tu přeci jenom byla. Den emise onoho livedvojalba byl původně stanoven právě na ten den, který natolik otřásl světem a navždy jej poznamenal. Podstatný je však obsah oné kolekce, který na ploše 1. disku a malé části 2. disku přináší, coby zřejmě stěžejní úsek, kompletní koncertní zpracování příběhu o reinkarnaci a otázkách posmrtného života, tak, jak jej skupina zachytila na svém teď už předposledním, konceptuálně pojatém studiovém díle. CD 2 pak doplňují kompozice z opusů Images And Words (Metropolis Pt. 1, Another Day), Awake (The Mirror), Falling Into Infinity (Just Let Me Breathe), zfúzovaná Caught In A New Millenium, Acid Rain připomínající druhý počin podle posledních zpráv už rozpuštěného projektu Liquid Tension Experiment (feat. Portnoy, Petrucci, Rudess) a závěr obstarává Rudessovo klávesové sólo. CD 3 pak nabízí kousky Mind Beside Itself (medley sestavený z písní Erotomania, Voices a Silent Man pocházejících ve stejném pořadí z kolekce Awake), Learning To Live (uzavírá počin Images And Words) a pro tyto účely přetvořenou a inovovanou, více jak dvacetiminutovou A Change Of Seasons, jež je ve studiové verzi k nalezení na stejnojmenném minivýtvoru. Můžeme snad postrádat oblíbený a pódiovým šrumem ostřílený megaštyk Pull Me Under, ale to už je toliko diskutabilní detail. Celý popsaný produkt se pyšní výtečným zvukem, načež vskutku tvoří reprezentativní vzorník instrumentální dokonalosti všech čtyř hráčů a zpěváka souboru a jeho neopakovatelné zvukově i žánrově pestré tvořivosti. Je stoprocentním dokumentem, že z pražádného hlediska technokraté DREAM THEATER nepotřebují ani v nejmenším překračovat nijaký bludný kořen, je delikatesou pro rockové gurmány, kteří si na ní pošmáknou nepřebernou škálou chutí. Inu, kromě téhle kohorty chvalme a velebme tu sílu, jež jí blahosklonně přisoudila gesci k takovémuto nebývalému počínání.

Poslové fantazie

      S příchodem nové kolekce Six Degrees Of Inner Turbulence může být kapela, která, pro připomenutí, de facto povstala v září 1985, kdy se na proslulé bostonské Berkley School Of Music tehdy ještě pod názvem Majesty sešli Portnoy, Petrucci a Myung, podezírána z určitých možná až chorobných sklonů k megalománii. Jednoduše proto, že tato je dvojalbem a ačkoli se historicky jedná o první studiové dvojalbum Snového divadla, přeci jenom máme co do činění s už třetím megadílem, neboť mějme na paměti, že koncertní počin Once In A Live Time byl rozehrán na ploše dvou CD a Live Scenes From New York pak ve formátu o jeden disk širším. Co naplat, hudební a textové smýšlení kvinteta je už takové, kdy jeho vyjadřovací schopnosti jsou až nezměrně, avšak vkusně a účelně sofistikované a nedají se odbýt deseti v průměru pětiminutovými skladbami. Na novince se jako koneckonců vždy a za všech okolností vybroušené konání kvinteta jeví v mnoha ohledech jako přinejmenším překvapivé, možná až šokující. Novum? No ano, přihlédneme-li zde už jenom k těm dosud neužívaným zvukům. Na prvním disku se nalézá celkem pět kompozic v celkové délce něco málo přes padesát čtyři minut, přičemž však hned úvodní štyk nazvaný The Glass Prison jeví se být odpovědí na předchozí časté otázky, kam dál mohou a budou Portnoyovci směřovat. V kontextu jejich tvorby neskutečně tvrdá skladba nepopírající nejsilnější momenty thrash metalového a hard coreového žánru, dokumentuje, že ani této pětici se nevyhnulo ovlivnění tvrděrockou supermodernou, přičemž vzdálená evokace Pantery není ani příliš od věci. DREAM THEATER si totiž mohou dovolit vše, co uznají za své, a teď zkuste takovouhle formaci nařknout z trendovosti, když vám popsané předloží natolik svébytně a prokoumaně. Další čtyři kousky, jmenovitě tedy Blind Faith, Misunderstood, The Great Debate a Disappear, nesou pak spíše nebývalé znaky skladatelských, aranžérských a zvukových technologií téhle skvadry, avšak i ty nabírají v četných okamžicích směr k soudobé heavy metalové tvrdosti plný plamenných a zatěžkaně obhroublých riffů. Jsou barvitým a esprit vyzařujícím protipólem LaBrieho výškové pěvecké katedrály, plné fines a architektonických jemností. Dalším kontrastem nového opusu je vzájemné globální vyznění obou jeho částí, přičemž druhý disk nabízí velkolepou titulní suitu rozdělenou do osmi částí, která svou dvaačtyřicetiminutovou stopáží co do rozsahu bezmála dvojnásobně překonává monumentální song A Change Of Seasons. Nelze však ani v jejím případě, jakkoli by to k takovým úvahám mohlo neodbytně svádět, nikterak konstatovat, že je roztahaná, bez děje, o ničem. Ohó, opak je tu nakrásně pravdou. Onen ostrý kontrast pak spočívá v té skutečnosti, že tato kompozice je o poznání umírněnější, jaksi hravější, takto oddechovější, protkaná až v popových sférách rozprostřenými něžnými plochami. Na celém tom k perfekcionismu opět dotaženém nadžánrově panoramatickém materiálu, stvořeném v dávno nastolených techno-rock-metalových intencích, onen květnatý ansámbl opakovaně dokládá, že s nonšalancí mu vlastní hodlá i nadále nesmazatelně povyšovat svou rozsochatou tvorbu na svrchovaně ztepilý kumšt vybraně virtuózních forem. Mimoděk se při tom stylizuje do role určitého spiritus agens. Je třeba také říci, že novinka nezůstává ani zbla dlužná svému názvu, který zní Šest stupňů vnitřní vzrušenosti Však už dávno víte, co mám na mysli, když píši o oné expresivitě, kreativní sečtělosti či cejchu svébytnosti a jinakosti elegantní sešlosti DREAM THEATER. Všemi těmi atributy se honosí i na právě probíhajícím a zhruba měsíc trvajícím evropském turné, které zahájila 25. ledna v Anglii, přičemž naši zemi, avšak skálopevně věřme, že toliko protentokrát, míjí (vskutku bych si do třetice všeho strhující dal žhavou noc /a mně se stýská moc/ ve společnosti DT bez sebemenšího zaváhání líbit), a na němž jí v roli speciálního hosta provázejí znamenití žánroví soukmenovci, švédští Pain Of Salvation. Pak nás, přesněji 12.března, nádavkem čeká v limitovaném množství zřejmě obohacená emise prvopočinu Portnoyovců, toho, jež se v roce 1989 objevil pod názvem When Day & Dream Unite a jehož produkci obstaral slovutný Terry Date. Ještě si na tomto místě připomeňme, že tenkrát ve Snovém divadle zpíval Charlie Dominici a svou hrou na klávesové nástroje zářil Kevin Moore.

Impérium požitkářů

     Členové stálého souboru Snového divadla jsou horlivě aktivními a čile neposednými umělci, pročež jsme si bez potíží zvykli na tu skutečnost, že v časech pauzírování mezi studiovými kolekcemi (ten poslední trval celých sedmadvacet měsíců) prakticky bez ustání vyvíjejí činnost na poli vlastních bočních projektů, či že na žádný pád nezaujímají posty váhavých střelců, jakmile je osloví někdo ze s nimi spřízněných muzikantů a záhy participují na řadě jejich děl. Je, myslím, nabíledni, že ta posléze rozhodně nekrášlí toliko tím, že jim propůjčují svá aurou věhlasu obestřená jména. Navážeme-li na tuhle v prvním dílu našeho profilu už propranou činnost, pak z těch projektů, které stojí za výraznou pozornost, se v zásadě jako první projevili kytarista John Petrucci a klávesista Jordan Rudess, jež spolu vystoupili naživo a akusticky předloňského 10.června v Arts Center In Nyack v New Yorku a záznam téhle nesporně pozoruhodné akce se ve stejném roce objevil pod názvem An Evening With…. Mr. Rudess posléze participoval na opusu Journey With The Sun, který pořídil saxofonista Paul Winter se svým souborem The Earth Band, a loni se pak ještě zúčastnil nahrávání instrumentální kolekce Addition By Subtraction projektu Mogill/Manring/Stevens (Michael Manring – baskytara, Sctott McGill – kytary, Vic Stevens – bicí a Jordan Rudess – klávesy). Prog - rocková čtveřice TransAtlantic, v níž s Portnoyem působí klávesista a zpěvák Neal Morse (člen formace Spock’s Beard), basista a zpěvák Pete Trewavas (Marillion) a kytarista a zpěvák Roine Stolt (The Flower Kings), loňského jara vydala živé 2CD Live In America, a to je pozoruhodné už tím, že kromě kompozic All Of The Above, We All Need Some Light, Mystery Train a My New World pocházejících z debutového počinu SMPTe obsahuje tři medleys, přičemž první je poskládán ze skladeb Genesis, druhý z písní Beatles a třetí ze songů domovských formací jednotlivých členů. Na popsaný koncertní počin navázala pak kapela na podzim poutavým výtvorem Bridge Across Forever, složeným v délce sedmdesáti tří minut ze čtyř kompozic, z nichž tři jsou dále rozčleněny do podčástí, a jeho limitovaná dvojdisková edice na bonusovém disku mimo jiné skrývá znamenitý cover uchvacující pinkfloydovské Shine On You Crayz Diamond a předělávku beatlesácké And I

Love Her, pojaté jako jam session, a párplovské Smoke On The Water.

     Jako druhý se loňského léta, po několikerém odkladu, přičemž jsem tento počin anoncoval již v prvním dílu tohoto profilu na podzim roku 2000, objevil koncepční epicko-prog-rock-metalový opus Leonardo – The Absolute Man (viz rubrika „Recenze“) spunktovaný a kompletně sepsaný agilním Trentem Gardnerem pocházejícím z kapely Magellan. Zde, po boku řady nejrůznějších muzikantů, z nichž jmenujme alespoň kytaristu Waynea Gardnera (Magellan) a bubeníka Jeremyho Colsona (Dali’s Dilemma), a zpěváků, z nichž bych připomněl Joshe Pincuse (Ice Age), Breta Douglese (Cairo) či Stevea Walshe (Kansas), pěje v hlavní roli Leonarda da Vinciho sám James LaBrie. Posledně jmenovaný záhy připomněl existenci svého vlastního levobočka, který pod pozměněným jménem James LaBrie’s Mullmuzzler vypustil výborný progresivně hard rock – metalový počin s označením 2 (viz rubrika „Recenze“). Stejně jako Mullmuzzlerova debutu se též jeho nahrávání zúčastnili bubeník Mike Mangini (ex- Annihilator, Steve Vai, Extreme), kytarista Mike Keneally (Bear For Dolphins, ex- Steve Vai), baskytarista Bryan Beller (Bear For Dolphins), klávesista Matt Guillory (Dali’s Dilemma) a klávesista Trent Gardner, a dále pak kytarista Mike Borkosky. Situaci okolo Mullmuzzlerova debutu ještě připomíná obsazení producentského postu, který LaBrie opět obsadil svou maličkostí, a též tím, že s „dvojkou“ zase skladatelsky vypomohli (v písních Venice Burning a Confronting The Devil) členové spřízněných, symfo-prog metalových Shadow Gallery, zpívající kytarista a klávesista Gary Wehrkamp a zpívající baskytarista Carl Cadden – James. Posledním z členů, který nevydržel vlastní nahromaděný tvůrčí přetlak, byl klávesista Jordan Rudess, který oblažil hudební svět na podzim dalším ze svých sólových alb, jež obdrželo pojmenování Feeding The Wheel (viz rubrika „Recenze“). Na až vznosně nadžánrovém a honosně atmosférickém díle se spolu s ním podílel kytarista John Petrucci, bubeník Terry Bozzio (ex- Frank Zappa, Vai, Polytown a další), kytarista Steve Morse (Deep Purple, Steve Morse Band, Dixie Dregs), baskytarista Billy Sheehan (ex- Talas, David Lee Roth, Mr. Big a další, jinak Niacin), violoncellista Eugene Friesen, akustický kytarista Peter Ernst či houslista Mark Wood. Aby toho ještě nebylo dost, na počátku roku se objevila instrumentální mnohostylová sbírka Gumman & Other Stories spolku Prefab Sprout, na níž je mimo jiných muzikantů k nalezení, no, to byste neuhodli, zase ten náš Jordan Rudess. V ten samý čas ohlásil kytarista John Petrucci, že se oddává pilné práci spojené s nahráváním svého prvního sólového alba, na němž jej budou doprovázet baskytarista Dave LaRue (Dixie Dregs, Planet X) a bubeníci Tony Verderosa a Dave DiCenso. Letošní 23.duben ještě k tomu všemu přinese druhou sbírku oduševnělého progressive – rock – metalového projektu Explorers Club, který má patentovaný už několikrát zmíněný, rtuťovitý Trent Gardner. Na díle Raising The Mammoth spolu s ním působí zpěvák James LaBrie, baskytarista John Myung a další, mezi nimi bubeník Terry Bozzio, klávesista Mark Robertson (Cairo), kytarista Marty Friedman (ex- Megadeth), klávesista a kytarista Kerry Livgren, zpěvák Steve Walsh (oba Kansas) a výše už zmíněný Gary Wehrkamp (Shadow Gallery).

Velitelem v labyrintu

     Čili jak z předchozího odstavce více než jasnozřivě vyplývá, vesměs jednoznačně levobočně nejvytěžovanější součástí snových divadelníků je fenomenální mág černobílých klapek Jordan Rudess, nicméně samostatnou kapitolu, kterou rozhodně též nelze pominout, tvoří v tuto chvíli jejich bývalí kolegové. Pěvci Chris Collins (členem ještě za časů Majesty) a Charlie Dominici se hudebně nikterak neprojevují, alespoň ne tak, aby se ohlasy písní jejich, či případné další konání, donesly až k nám. A zatímco v pořadí první „drímtyjátrovský“ klávesista, v současnosti ku temné avantgardě odvrácený Kevin Moore, po emisi počinů Dead Air For Radios a You Go Now vlastního projektu Chroma Key mlčí, naopak jako totální workholik se nakrásně chová jeho druhdy nástupce Derek Sherinian. Ten na podzim vyrukoval s výtečnou druhou sólovkou Inertia (viz rubrika „Recenze“), na níž lze krom jeho umění obdivovat zručnost kytaristů Stevea Lukathera (Toto) a Zakka Wyldea (Black Label Society, Ozzy Osbourne) a též bubeníka Simona Phillipse a baskytaristy Tonyho Franklina. V loňském červnu, v průběhu australského turné, byl pořízen koncertní záznam Derekovy skvadry Planet X, kterou ruku v ruce s kytaristou Tonym MacAlpinem a bubeníkem Virgilem Donatim tehdy dotvářel baskytarista Dave LaRue (Dixie Dregs), načež nahrávka se má pod názvem Live From Oz objevit na pultech hudebních kvelbů během letošního léta. Ale ještě dříve přinese pak letošní jaro druhý studiový produkt sešlosti Planet X nazvaný Moon Babies. Z muzikantů, kteří se na něm podíleli, jsou hlášeni kytarista Tom Kennedy, bubeník Jimmy Johnson a baskytarista Billy Sheehan. Obdivujete Sherinianův klávesový, kompozitorský a aranžérský um? Pak si na každý pád obstarejte novinkový produkt Entropy metalových progresorů z Texasu jménem All To Human nebo si můžete ještě počkat na jeho další sólový výtvor, pro jehož vznik Derek přizval kytarového finišera Yngwieho Malmsteena,další znamenité šestistrunaře Zakka Wyldea a Stevea Lukathera, baskytaristu Billyho Sheehana a bubeníka Erica Singera (ex- Badlands, Gary Moore, Alice Cooper, Kiss). Že je Sherinian věru přetrhdílo, to už je v tuto chvíli víceméně jasné, avšak co je dále zajímavé, je ten fakt, k čemu všemu se dotyčný nachomýtne. Vždyť ke všemu výše popsanému se ještě svou hrou spolupodílel na albu spolku Shaman, jež povili tří bývalí členové brazilských power metalistů Angra, tedy zpěvák Andre Matos, bubeník Ricardo Confessori a baskytarista Luis Mariutti, které doplňuje kytarista Hugo Mariutti. Prozatím už dost, neboť z lesku předchozích výčtů nejrůznějších kompletů a na nich zúčastněných muzikantů až zrak přechází. A hlava už to rovněž nebere. Ale ona, hromská to práce, musí! Ultimativně.

Rytíři ušlechtilého rockování

     Nuže tedy, jak už bylo výše popsáno, čelní představitelé světové rock – metalové aristokracie se s nástupem nového roku opět neochvějně vydali na další ze svých spanilých jízd. Stejně jako v minulosti i protentokrát s její pomocí hodlají prezentovat své proklatě hloubavé hudební smýšlení, které ve velké míře nabralo na veškerých příznacích paradigmatu. Muzika DREAM THEATER je zapeklitě vytříbeným bádáním uprostřed zvukové, kompozitorské, aranžérské a instrumentální alchymie, kdy každá skladba, pasáž, tón, každičký detail procházejí zdlouhavým vývojem a rafinovaným procesem zrání. Pětice oněch mimořádně vybavených autorů a hráčů hojně uplatňuje nejrůznější variace ve víru tvůrčí pouti vykazující zcela jasně zápasivou povahu neodmyslitelně poplatnou vzniku dané dějové věcnosti. Brilantní je na ní onen její jakýsi šestý smysl pro vývojovou kontinuitu, barvitou instrumentaci, výrazně profilovanou melodiku a rytmiku, pro nové struktury a bohatě nazdobenou formu dle klasických vzorů. Bytelná konstrukce oné hudby ladných křivek se jeví jako samostatná, do detailu propočtená, se vzájemnými vazbami v mnoha rovinách a se sledem uzavřených způsobů hudebního provedení, přičemž slouží a přináleží emotivnímu odlesku pocitů a duševních rozpoložení svých konstruktérů. Ti houževnatě kladou třeskutý důraz na posilování hektičnosti celkového výsledku své práce a pracují na rozvíjení způsobů jeho předávání, zahalujíc se při tom šlojířem ekvilibristiky. Jasně, leckdo si řekl, říká a říkat bude, že umělecký soubor Divadla snů veskrze stojí na pokraji chudokrevného instrumentálního onanování (koneckonců občas takový v mém vnímání scestný a do značné míry danou záležitost bagatelizující názor na věc slýchávám), jakého naopak pohříchu býváme svědky v jiných případech. Nemějme to v zásadě dotyčnému za zlé, vždyť každému patří to, co jeho jest, avšak jářku, sečtělí experti na krásno DREAM THEATER s klidem v duši mohou svůj bohatý repertoár zastřešit souslovím Exhibička, aneb žádný hněv a žádná rvačka!, abychom parafrázovali klasika. Zkrátka, své uznání v rockových kruzích si tahle kapela nepochybně zaslouží. A po pravdě beze zbytku. Růže má trny, píchá, a snad právě proto a pro svůj divotvorný květ je uctívána jako královna mezi květinami. Netřeba se jí bát, ba ani nějakých těch škrábanců, jež nám uštědří. Tahle byla v rozpuku na podzim, znovu pak nakrásně vykvetla v zimě, přitom se obé událo uprostřed bouře. Tak proč bychom se z ní nakonec (zase) netěšili? No ne?

Hlavní přílivová vlna II (pokračování základní diskografie)

Live Scenes From New York (koncertní 3 CD) 2001
Six Degrees Of Inner Turbulence (2 CD) 2002
When Day & Dream Unite (limitovaná edice stejnojmenného debutního alba z roku 1989) 2002


Přílivová vlna druhého sledu II (pokračování vybrané, úzce související diskografie)

JAMES LaBRIE’S MULLMUZZLER (feat. LaBrie):
2 2001

JORDAN RUDESS:
Feeding The Wheel 2001

RUDESS/MORGENSTEIN PROJECT (feat. Rudess):
Official Bootleg (pouze v Japonsku) 2001

DEREK SHERINIAN:
Inertia 2001
t.b.a. ????

ALL TO HUMAN (feat. Sherinian):
Entropy 2002

SHAMAN (feat. Sherinian):
t.b.a. 2002

PLANET X (feat. Sherinian):
Moon Babies 2002
Live From Oz (live CD) 2002

TRANSATLANTIC (feat. Portnoy):
Live In America (live 2 CD) 2001
Bridge Across Forever 2001

EXPLORERS CLUB (feat. LaBrie, Myung):
Raising The Mammoth 2002

JOHN PETRUCCI & JORDAN RUDESS:
An Evening With... (koncertní akustické CD) 2000

JOHN PETRUCCI:
t.b.a. ????

MOGILL/MANRING/STEVENS (feat. Rudess):
Addition By Subtraction 2001

PAUL WINTER & THE EARTH BAND (feat. Rudess):
Journey With The Sun 2000

PREFAB SPROUT (feat. Rudess):
Gumman & Other Stories 2002

Odkaz:
http://www.dreamtheater.net


zpět
Článek přečten: 5627x         Autor: Vratislav Šantroch