Whiplash ... Články ... Z archivu
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ
BRUTAL ASSAULT 2013

Rozhovory:
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.
DIPTHERIA

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16325 x
CALES
22.10.2006 | 13800 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13338 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13229 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13223 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34217 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14249 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14101 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14091 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13812 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17356 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17309 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15604 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14536 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 234
Počet rozhovorů: 229
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
John Entwistle
Ozvěna hromu



     Lidé přicházejí a zase odcházejí. Takové bylo, je a zřejmě navždy bude lidské bytí. Zvláštní sortu lidstva tvoří rockoví muzikanti, kterých byl a je za více jak čtyřicet let existence rockové hudby (a samozřejmě během minimálně dalších čtyřiceti let ještě bude) nespočet. Ani ty přirozeně nemíjí životní kolotání, kdy přijdou, oproti průměrným lidičkám něco velkého dokáží, a zase, někteří dříve jiní později, odejdou. Ať už na zasloužený odpočinek, či na odpočinek věčný. Jedním z takových, kteří se odporoučeli žel už navždy, byl i Mr. JOHN ENTWISTLE.

Mezi divochy

     John (vl- jm. John Alec Entwistle) přišel na svět 9. října roku 1944 v londýnském Chiswicku, aby už na základní škole popustil uzdu svým muzikantským choutkám, přičemž jako jediný z lidí, o nichž bude dále řeč, se mohl pyšnit vzděláním na hudební škole. Hrál totiž na trubku (!) ve vlastním školním bandu The Confederates, a to s člověkem, který měl následně na jeho další muzikantský život a rozlet neoddiskutovatelně nezměrný vliv. Dotyčný se jmenoval Pete Townshend (vl. jm. Peter Dennis Blandford Townshend, nar. 19.5.1945 v Londýně) a tehdy hrál na banjo (!). Oba spojilo i další studium na Ealing Art School, kde prošli řadou studentských kapel, aby se však v roce 1962 přidali k londýnské skiffleové formaci The Detours, v níž šéfoval a hrál na svépomocně vyrobenou sólovou kytaru (!) jakýsi Roger Daltrey (vl. jm. Roger Harry Daltrey, nar. 3.3.1944 v Londýně). Postupem měsíců se formace zredukovala na čtyřčlennou, Daltrey se pro nespokojenost se zpěváky sám chopil mikrofonu a zakrátko si už sólový kytarista Townshend, baskytarista Entwistle, pěvec Daltrey a bubeník Dougie Sandom změnili jméno na The Who. Netrvalo dlouho a jmenovaní se nechali zlákat vidinou masového úspěchu, pročež v roce 1964 změnili svůj název na High Numbers. Stylizovali se do role jedněch z čelních představitelů čerstvě zrozené subkultury „mods“, načež se k nim veskrze drze protlačil hromovládce Keith Moon (vl. jm. Keith John Moon, nar. 23.8.1947ve Wembley, Essex), poté, kdy při jím vyvolaném konkursu totálně rozmlátil svou sestavu. Ten se poté svou hrou na bicí prezentoval coby další silný exhibicionista. Čtveřice přijala nazpět jméno The Who a už v roce 1966 se stala senzací britské scény, kdy definovala novou formu rockové hudby. Vycházela z energicky interpretovaného rhythm and blues často pak přecházejícího až do kontrolovaného hluku a aplikujícího prvky pop-artu a autodestrukce, která se projevovala při koncertních vystoupeních demolicí hudebních nástrojů. V této souvislosti bývá Townshend označován za objevitele aplikace tzv. zpětné vazby v kytarové hře, přičemž si Pete svými neustále krouživými pohyby ruky vysloužil přezdívku větrný mlýn. Ohlas souboru, který hraje skvěle a dravě, přičemž v závěru vše rozmlátí, se šířil rychlostí světla. Pochopitelně, že nezřízená demolice nástrojů a aparatury nebyla prvoplánovaná, šlo jen o vytvoření šokující image s úlohou podporovat vlastní hudební tvorbu.

Vzestup, pád a věčný odkaz

      Formace procházela neustálými třenicemi, v jednu chvíli dokonce Daltrey odešel a Townshend zpíval za něj, nicméně její strhující tažení světovými arénami triumfálně pokračovalo. Vyvrcholilo pak na legendárním festivalu Woodstock, načež působivost a dynamičnost koncertních spektáklů souboru kritika povyšovala nad úroveň jeho alb. To už ale měli The Who na svém kontě velkolepé dvojalbum Tommy (1969), které je považováno za historicky první rockovou operu, jež se později dočkala též filmového a divadelního zpracování a která měla v roce 1973 dvojalbového následovníka jménem Quadrophenia. Zhruba v letech 1974 - 75 se The Who uložili k ledu a Entwistle vyrazil do světa s vlastní kapelou John Entwistle’s Ox (někde uváděno i The John Entwistle Band). První větší známka obnovení činnosti přišla v roce 1978 s opusem Who Are You, avšak 8. září 1978 přišla rána, to když bubeník Keith Moon byl shledán mrtvým ve svém bytě poté, co se předávkoval sedativy na utlumení alkoholové závislosti. Kapela se po půlroční rozvaze rozhodla pokračovat dál a angažovala druhdy bicmena spolků Faces a Small Faces, Kenneye Jonese, avšak s přibývajícím časem rostla alkoholová závislost Townshendova a taktéž pověst o nadcházejícím rozpadu skupiny. Došlo k němu v roce 1982 a na pódiu se skupina sešla znovu až o tři roky později ve Wembley při monstrózní akci Live Aid. V roce 1988 se čtveřice objevila v Royal Albert Hall a ozdobila tak udělování výročních cen britského gramofonového průmyslu a rok nato pak absolvovala čtyřměsíční turné k 25. výročí svého založení.
      The Who si za dobu své existence postupně vydobyli neochvějné postavení, kdy jsou více než příznačně chápáni jako jedna z institucí rockové kultury. To jim však leckdy i uškodilo, což se nejsilněji projevilo před jejich rozchodem, kdy se u nich už kupily problémy s přiblížením se mladšímu publiku, jež bylo daleko přístupnější generačně mu bližším plagiátorům Daltreye & spol. typu jaký příkladně představovala skupina Jam. Navzdory tomu s klidem říkám, že veskrze kterákoliv z jejich desek vyčnívá vysoko nad průměr leckteré produkce světového rocku ponejvíce 70. let minulého století. V roce 1976 se notabene zapsali do Guinessovy knihy rekordů jako nejhlasitější hudební těleso světa, jakkoli je tento primát rozporuplný a relativní, neboť ještě předtím jej drželi Deep Purple, Led Zeppelin, Grand Funk Railroad či Emerson, Lake & Palmer.

Nechtěné úplné bezvětří

     Baskytarista JOHN ENTWISTLE při tom všem dění zaujímal stoický postoj. Stál při všech půtkách a osobních rozmíškách mezi členy The Who, při oněch nejrůznějších destrukcích a autodestrukcích, vždy tak nějak stranou, přičemž stmelující prvek jeho osobnosti byl protipólem k ostatním bez přehánění neovladatelně „šíleným“ pardům. Byl to právě on, kdo si v roce 1974 vzal na svá bedra realizaci výtečné kompilační kolekce Odds & Sods, jež přinesla nepublikované kompozice The Who z předešlého desetiletého období. Malá část jeho dalšího přínosu pro The Who se také objevila v roce 1970 na kompilačním kompletu The Ox, jež přinesl výběr jeho autorských písní a podle něhož John o pět let později pojmenoval svou vlastní formaci. Jeho precizní baskytarová instrumentace a ona jeho nevídaně razantní hra ovlivnila mnoho generačně mladších hráčů, ať už to byl Geddy Lee z Rush či třeba Jerry Peek ze Steve Morse Bandu. Pořídil pět sólových alb a jedno s John Entwistle’s Ox a ať už takto nebo spíše jako člen celosvětově proslulých The Who se stal výsostně vlivným, podnětným a inspirativním hudebníkem. Ve čtvrtek 27. června byl v jednom pokoji hotelu Hard Rock v Las Vegas nalezen bez známek života a příčinou toho bylo selhání srdeční činnosti jako důsledku silného srdečního záchvatu. Jeho nečekané věčné spočinutí v rockovém nebi přišlo v tu nejméně vhodnou dobu. V závěru roku 1999 uspořádala totiž rocková legenda The Who v londýnském Sheperds Bush dva vzpomínkové koncerty, s pomocí nichž jakoby jejich početným ctitelům svitla naděje na byť krátký přesto reunion. Den po Johnově skonu zahajovali pak už oni mistři nezvladatelnosti spolu s bubeníkem Zakem Starkeyem, synem legendárního exbeatla Ringo Starra, své nové americké turné vystoupením v Los Angeles. Tedy už bez něho.

     Díky, Johne, pro tvou rockovou velikost na tě nikdy nezapomenu.

Základní diskografie

S The Who:
My Generation (1965)
A Quick One (1966)
The Who Sell Out (1967)
Tommy (2 LP, 1969)
Who’s Next (1971)
Quadrophenia (2 LP, 1973)
The Who By Numbers (1975)
Who Are You (1978)
Faces Dances (1981)
It’s Hard (1982)
Once Upon A Time (1983)

     Kromě těchto řadových alb vyšla nepřeberná a nepřehledná řada počinů výběrových a raritních, koncertních záznamů, singlů a bootlegů.

Sólově:
Smash Your Head Against The Wall (1971)
Whistle Rhymes (1972)
Rigor Mortis Sets In (1973)
Too Late The Hero (1981)
The Rock (1996)

S John Entwistle’s Ox:
Mad Dog (1975)
Perro Rabioso (španělská verze alba Mad Dog, 1975)

Odkaz:
http://www.johnentwistle.com


zpět
Článek přečten: 3570x         Autor: Vratislav Šantroch