Whiplash ... Články ... Z archivu
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ
BRUTAL ASSAULT 2013

Rozhovory:
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.
DIPTHERIA

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16316 x
CALES
22.10.2006 | 13789 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13326 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13223 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13203 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34189 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14227 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14075 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14069 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13790 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17328 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17281 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15576 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14521 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 234
Počet rozhovorů: 229
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
Rush
Signály z hemisfér



     Na sklonku loňského roku potěšilo čtverácké kanadské trio RUSH věrné souvěrce a jiné, byť třeba teprve potencionální estéty, emisí svého dalšího koncertního záznamu. Přičemž však pod názvem "Different Stages/Live" se ve svůdně půvabném (koneckonců, vždyť to jen koresponduje s obrazem nabízené fascinující exhibice) digipackovém přebalu skrývají protentokrát hned tři disky. Snímek je z drtivé části ukázkou toho, kterak zněla kapela v roce 1997 na jarním americkém turné ke svému prozatím poslednímu albu "Test For Echo", čili nejvíce nahrávek pochází z koncertu konaného 14. června v chicagském World Amphitheateru. Tři ukázky pak pocházejí z jarního amerického turné, jež proběhlo v roce 1994 k dílu "Counterparts", avšak třetí disk, bezplatný bonusový dárek pro zavilé stoupence, je živým materiálem pořízeným ve věhlasné londýnské Hammersmith Odeon 20. února roku 1978. Onen skvostný živý komplet musel vlastně vyjít zcela zákonitě. V průběhu celé existence tělesa se totiž stalo jakýmsi nepsaným zákonem, z(a)pečetit každou jeho vývojovou etapu, korunovanou kontingentem čtyř řadových alb, emisí vskutku energického kompletu koncertního. Nyní tedy přišla řada na v pořadí čtvrtý z nich a bedlivé pročtení sepsané a v samotném závěru připojené diskografie to jen potvrzuje. Jelikož RUSH loni navíc oslavili kulaťoučké třicáté narozeniny, a protože se v době, kdy vznikaly tyto řádky, rýsovalo na obzoru druhé sólové dílo jejich kmenového kytaristy Alexe Lifesona, nashromáždil jsem si sdostatek času pro postupný reposlech celého albového archivu proslavené trojice. Ve finále jsem opakovaně (pokolikáté už?) a neochvějně dospěl k bezostyšnému závěru, že v celém širém rockovém světě se jedná o časuvzdornou hudbu bratru výsostně zcela neopakovatelnou (ačkoliv taktéž zde se pochopitelně naleznou epigony, z nichž jedním z nejvyvedenějších jsou dle mého mínění němečtí Everon - viz kupříkladu jejich album "Paradoxes" z 94. roku), prostoupenou nezměrnou inteligencí. O kromobyčejnou okřídlenou vybranou muziku, která ve své svébytnosti a povšechní rafinovanosti děj se co děj stojí za zaostření v našich všetečných hledáčcích a drobnohledech. Trio je jedním ze ztělesněných živoucích důkazů té nevyvratitelné skutečnosti, že v zemi javorového listu se odjakživa nehrál pouze výtečný hokej, nýbrž též jedinečná rocková supermuzika. Uznejte tak víceméně sami, že k sepsání retrořádek následujícího velkého profilu mě vedla řada podnětů více než zásadních.

Úsvit nových věků

     Kytarista Alex Lifeson, syn jugoslávských emigrantů (nar. 27. 8. 1953 ve Fernie, British Columbia, jako Alex Zivojinovic), a bubeník John Rutsey se sešli v Torontu na střední škole ve skupině The Projection. Po přejmenování na RUSH do ní přistoupil zpěvák a obratný baskytarista, po matce původem Polák, Geddy Lee (nar. 29. 7. 1953 ve Willowdale, Ontario, jako Gary Lee), přičemž po epizodní změně svého názvu na Hadrian a po Geddyho krátkodobém odchodu a následném návratu koncem roku 1969 pojal spolek definitivně za své později veleslavné jméno RUSH. Začátky byly samosebou těžké, obsazení kolísalo mezi tří a čtyřčlenným, nicméně inspirována spolky Cream, Led Zeppelin či Jimi Hendrixem uchytila se v prvopočátcích naše sklepní parta jako barový ansámbl. Nechme jí po čtyři sezóny hudebně doprovázet opilce při jejich cestách z barových stoliček na zem a přenesme se střemhlav do veledůležitého roku 1973. Tehdy si totiž trio vydalo na vlastní značce Moon Records singl "Not Fade Away" (remake písně Buddyho Hollyho)/"You Can't Fight It". Prodával se sice prachmizerně a nezapůsobil žel ani na dramaturgy gramofirem, pro něž byl předně určen, ovšem Lifeson a spol., zaplať nevím kdo, vše přestáli bez úhony a nikterak neklesli na duchu. Posbírali odvahu a ve vlastní režii natočili debutní bezejmenné album. Skupina pro něj angažovala producenta Terryho "Broona" Browna, který již měl na štítu nějaké ty nahrávací frekvence s dalšími Toronťany April Wine, aby dohlédl na dotáčky a výsledný mix. Jeden z výlisků se dostal do rukou rozhlasové diskžokejce Donně Harperové, jež využila svých konexí u labelu Mercury. Firma záhy reeditovala prvopočin a uchystala kontrakt na další diskografické zápisy.

Metamorfóza rockové galaxie

     Leč jak už to tak v rockové praxi povětšinou chodí, pro hudebně - názorové neshody se ke kapele obrátil zády bubeník John Rutsey, na jehož uvolněný post se vzápětí přihlásil maestro Neil Peart (nar. 12. 12. 1952 v Hamiltonu). Vznikla tak až do dnešních dnů neměnná a jaksepatří vykutálená sestava jednoho z nejúspěšnějších a nejatraktivnějších vývozních artiklů kanadské hudební provenience. Těleso, u něhož vždy nevázaně převládala jednak plnokrevná, patřičně rozkošatělá muzika, skýtající v míře nepřeberné množství arcipodmanivých mollových akordů, a druhak ve své obratnosti excelentní virtuozita se zcela vyjímečným citem pro stavbu skladby. Všeobecná instrumentalita a skladatelský talent Alexe Lifesona ve spojení s leckým a leckdy nedoceněným basovým a kompozičním géniem Geddyho Leea a s běžnému chápání se vymykajícím, impozantně technickým výrazem Neila Pearta, zaručovaly RUSH vysoce hvězdnou a veleúspěšnou kariéru. A to i přesto, že často ve své podstatě vpravdě prazvláštní textová složka dvorního textaře Pearta je srozumitelná jen s nasazením nejvyššího stupně uvažování. Lifeson: "Sám čtu Neilovy texty nejméně šestkrát, než mi z nich vyplyne zásadní myšlenka. Nám se to, co děláme, líbí. Ne proto, že bysme chtěli nějak ovlivňovat lidi nebo právě s pomocí našich textů něco dokázat. Podle mně by se naše texty daly označit spíše za diskusi než za cokoliv jinýho." Alex, jenž se vyznačuje unikátním melodickým heavy stylem jakoby elastické kytarové hry, Geddy se svou výraznou, až jazzovou baskytarou, která si tak náramně rozumí s nátlučnou baterií, a Neil, jehož šestnáctinové údery a kaskády protirytmů jsou přesnější než atomový hodinový stroj, se ke všemu mohou pochlubit řadou prestižních ocenění v nejrůznějších vyhodnoceních. Jako nejlepší rockový kytarista, basista, respektive bubeník. Celý soubor je pak vlastníkem bratru spousty zlatých a platinových desek a dalších příjemnůstek.

Hokus pokus

     Ansámbl RUSH je spolkem tří bytostně komplikovaných muzikantských person a na každé z nich se nějakým způsobem projevilo vzdělání, avšak taktéž de facto z poloviny evropský původ. Lifeson: "Mí rodiče jsou Jugoslávci a doma jsem často slýchával folklór, který mi přešel do krve." Počáteční výrazové prostředky zcela jedinečné a jedné z nejvlivnějších rockových kapel všech dob stavěly na kostře, která spojovala tradici a odkaz raných alb amerických Grand Funk Railroad s idealizovanými vzory anglického hard rocku, přičemž záhy se navíc počaly projevovat tendence k patetickému hudebnímu výrazu směřujícímu ke kosmickému stylu. Skladatelský tandem Lifeson - Lee nechal do takto zaranžované muziky postupně prolínat vlivy a prvky pomp a art rocku a RUSH tak postupně a mimoděk nezadržitelně spoluzadělávali na druhou vlnu multidimensionální rockové subkultury, jež později obdržela vlastní terminus technicus "progresivní rock". Obávám se však, že tvrzení o patentu trojice na vynález onoho žánru, jak se leckdy, leckde a u leckoho děje, je počínáním scestným a veskrze neopodstatněným. Je totiž v základním rozporu se skutečností, jež spočívá v tom, že daný žánr se totiž vyprofiloval v Anglii již ve druhé polovině 60. let a to z hudebního smýšlení souborů, jakými byly kupříkladu Gentle Giant rukou společnou a takřka nerozdílnou s King Crimson, případně s Yes či Jethro Tull, které se tak staly pionýry zásadní první vlny vývoje stylu. Takto však lze RUSH do záhlaví směle vetknout též totožnou kategorii, jakou jsou ocejchováni kupříkladu i takoví Genesis nebo Pink Floyd. Z dnešního úhlu pohledu se zdá takřka neuvěřitelné, že trojice v období od října 1974 do května 1976 vtrhla na hudební trh se čtyřmi studiovými komplety. Po již zmíněné bezejmenné prvotině s více rozmanitým a tak trochu extrémnějším dílem "Fly By Night", se zřejmě nejméně vyvedeným produktem své kariéry "Caress Of Steel" a s "2112", povýšeným dle mého názoru naopak na její absolutní vrchol. "Větrná spirála" Věru, posledně jmenovaný opus jsem za všech okolností vždy považoval za nadčasovou klasiku a není bez zajímavosti, že ono stěžejní dílo vznikalo paradoxně navzdory stresovým okamžikům zapříčiněným nepochybnými zápory jeho předchůdce. Vrcholem tvorby a existence souboru se mu i přes neúspěch "Caress Of Steel", inu, jeden suchý list strom nehyzdí, stalo období mezi léty 1977 - 1979. Tenkrát se na něj dvakrát dostalo s cenou Juno (kanadská obdoba Grammy) pro nejlepší skupinu roku, když v roce 1975 jí obdržela v kategorii objev roku. Ve stejném časovém rozmezí se triu návdavkem vydařil zpropadeně husarský kousek, když prorazilo i mimo americký kontinent a podmanilo si především konzervativní Anglii. Na produktu "A Farewell To Kings", plném brilantních změn temp, se ale počíná projevovat i rozmáchle velkolepá proměna vždy svévolného hudebního směřování. Mnohem více hudební plochy začínají vybarvovat majestátní klávesové nástroje, které si do svého technicko-nástrojového arsenálu přibírá Geddy Lee, a probleskují zde dokonce akustické kytary. Peart: "Hodně z našich starých věcí byl čirý eskapismus a v té době to bylo správné. Byli jsme teenageři, co vyrůstali na předměstí, a potřebovali jsme uniknout. Já jsem se hodně věnoval sci-fi a fantasy, ale už jsem z toho vyrostl. Své naivitě se teď sice můžu smát, ale rozhodně se nad ní nemůžu ušklíbat." Svůj nově cítěný a vystavěný precizní styl, v němž grandiózně souzní symfonizující a filozofující rock, vyšperkovali RUSH ponejvíce na následujících albech "Hemispheres", "Permanent Waves" a "Moving Pictures", v nablýskaně členitých a monumentálních skladbách.

Vesmírné komando

     Další sevřenou epochu v existenci formace, experimentující, kosmickou a ponejvíce klávesovou, zahájilo veledílo "Signals". A právě ono zařadilo své tvůrce do ještě vyšší, profesorské sorty duchaplného rocku, vykazujícího vysoké IQ. Peart: "Intelektuálský je hnusný slovo, musíme se s tím prostě vyrovnat, pokud ale nejsme vyloženej suchar. Tohle rozhodně není epitaf, kterej bych si pro sebe vybral." Při poslechu materiálu opusu "Signals", ale též následujících, tedy "Grace Under Pressure", "Power Windows" (kupodivu s klávesovými party zde vypomohl hostující /!/ Andy Richards) a "Hold Your Fire", zcela zákonitě vyvstává kapitální otázka, kterak to skupina dělá, že v trojčlenném obsazení (tady rychle zapomeňte na Katapult. Cóóó, Katapult? Jaúúú, himbajs do hlavy nééé, plantážníci!) dokáže něco tak komplikovaného neochuzeně předvést taktéž na pódiu. A bez partesu. RUSH byli vždy hrdí na to, že jsou schopni naživo rozkrýt veškeré složitosti svých studiových alb, aniž by si museli vypomáhat nadměrným množstvím nahraných pásků a technického vybavení, jenž jsou k tomu třeba. Lee se prezentuje s jednou rukou na baskytaře, druhou na syntezátoru a nohou na basovém pedálu, Lifeson se občas blýskne hrou na dvoukrké sladké dřevo a Peart vyniká mimo jiné tím, že za svou bravurně obsluhovanou, už tak impozantní bicí sestavou, mívá a patřičně využívá úchvatnou baterii perkusí. Nicméně jak se jejich hudba s léty měnila, přece jen podlehli tito vlivům techniky a část práce přenechali sekvencerům. Přičemž ale pokud se týče meritu tohoto problému, trvali vždy na tom, že vše, co se line z koncertní ozvučovací aparatury, vytváří jen oni tři. Peart: "Veškerý hudební prvky produkujeme jen my tři na pódiu. Ale zvukový efekty, takový ty ve stylu Pink Floyd, tam nám docela vyhovuje, že je máme předtočený. Něco jde ze sekvencerů, některou muziku dělají jen sekvencery a to eticky pošlape tu jemnou dělicí linii." A Lifeson doplňuje: "Když už teď nehrajem ty starší delší věci, všechno mi to jde nějak líp. Celá show na mě působí úplně jinak. Kapela vypadá jinak a zvuk taky poskočil kupředu. Mám z toho fakticky fajn pocit, jsem skoro jako znovuzrozenej." Inu, zkrátka, je to rozkoš, když můžete poslouchat machry s nezměrně tvůrčím přístupem a bezbřehým potenciálem při arcikumštýřské práci. Ať už vstřebávám jejich studiový či materiál pořízený živě, zoufale a usilovně se snažím pochopit a těžko dokáži upřímně vyjádřit, co se to tam vlastně všechno děje, jaká že se to tam provozují alotria a kam až je možné nechat věci dojít.

Zapomenuté světlo

      S každou další deskou pořízenou v deváté dekádě se soubor čím dál tím více vzdaloval svým hardrockovým kořenům, když na kompletu "Power Windows" je k zaslechnutí i klasický symfonický orchestr a 25-tičlenný pěvecký sbor. Ovšem dílo "Presto" zahájilo opět novou vývojovou etapu kapely. Klávesy ustoupily do pozadí a hlavnímu hudebnímu dění opět vévodí šťavnatá kytara, která, dle Lifesona: "...je nejvíce emocionálním nástrojem, v tříčlenném obsazení přirozeně vedoucím." A Alex si dále přitakává: " 'Presto' nevzniklo v hlavě, nesnaží se dát odpovědi na problémy, je vyjádřením pocitu, který aktivizuje srdce." Na předchozí vývojový milník navázal produkt "Roll The Bones", na němž jakoby hrdinové výsostně patetického projevu znovu objevili rock n'roll. Kompozice zde zastoupené jsou odměřeně naostřené a kytarová a rytmická instrumentace je znovu jaksepatří s rozmyslem odměřeně zdivočelá, načež Leeův vokál naopak vše zklidňuje a srovnává do ještě více atraktivní polohy. Avšak nicméně taktéž, a kriticky si to připusťme, do linie místy již mírně vyčerpané. To vše, v kostce, je poplatné rovněž zatím posledním opusům "Counterparts" a "Test For Echo".

Nebeští jezdci

     Ve své oduševnělosti ztepilí technorockeři RUSH jsou tělesem bytostně zašmodrchaným, leč bláhový ten, kdo by se domníval, že zároveň smrtelně vážným. Lee toto vyvrací slovy: "Největší nedorozumění je myslet si o nás, že jsme smrtelně vážní, neboť naše písně nejsou zrovna pro teenagery (vskutku se veskrze jedná spíše o rock pro dospělé vládnoucí vzletným hudebním smýšlením, pozn. -VŠ-). Ve skutečnosti jen díky našemu humoru existujeme jako kapela. Je třeba být seriózní v tom, co děláš, ale zároveň je nutné sebe samého nebrat příliš vážně." Peart nicméně převádí protiklad hudby a povah členů této bezkonkurenční kapely do dalších rozměrů: "Mám rád energii velkého města, ale zároveň jsem introvertní individualista. Líp se mi sedí venku pod stromem než v aréně plné přístrojů. Když ale vidím computer, kerej mi pomůže, nebo digitální sampling, kerej dodá kdejakej zvuk, stěží můžu odmítnout." A Lee? Také prošel proměnou, což dokazují jeho slova: "Když jsem zpíval o podivnejch novejch světech a vzdálenejch hvězdnejch systémech, sotva by mě napadlo, že skončím jako baseballovej fanoušek. Co bych za to dal, bejt centrem v Toronto Blue Jays." Paralelně k neskonalé a neúnavné existenci své družiny pak návdavkem doplňuje: "Hlavní důvody proč jsme zůstali po tolika letech společný práce takoví kámoši jsou ty, že máme pozoruhodně stejnej hudební vkus, všichni jsme stejně ambiciózní a máme zdravej smysl pro humor." V předzávěru našeho profilu si ještě připojme dovětek, že RUSH se stali monumentálním prototypem progrockových technologií a tím vzorem celé řady prog-rock-metalových družin. Však také vskutku zářné spektrum moderních rozpracovatelů konstrukce kanadského modelu vyseklo svým idolům poctu na znamenité kolekci "Working Man (A Tribute To Rush)". Brilantně jí zosnoval Mike Portnoy, bubeník progressive-metalových premiantů Dream Theater, kteří se na tvrděrockové scéně k tradici svých pravzorů hlásí očividně a ušislyšně s nejvíce zdviženým hledím. "Pod kosmickou duhou" Nechť tedy i nadále zahaluje nás ze zámoří příchozí ztělesněné ionizační záření, nimbus nad obrazem oněch duchaplně vykutálených fištrónů. Hyperbola? Óoó, nikoliv, to jen mé rozlišovací schopnosti mi velí k takovým příměrům. Při všech těch jejich osobních eskapádách (viz úmrtí Peartovy dcery v roce 1997 a manželky v loňském roce) můžeme však dnes jen hádat a spekulovat, zda se doberou až ke svému studiovému albu s pořadovým číslem sedmnáct a ke svému pátému livepočinu. Jedno ale nad slunce jasné je. Astro-prog(hard)rockoví RUSH jsou ve své elegantnosti natolik podmaniví až radost poslechnout. Proto pokud tu oni kumštýři budou a pokud budou hrát živě, vždy se po celém světě najde obrovská rodina těch, kteří jim budou rádi naslouchat, což v praxi obrazně znamená vstupovat na akademickou půdu. Já, kupříkladu, bych si dal s nezměrnou chutí líbit legendární záplavu hudebních, technických a světelných fíglů sečtělé nonšalantní parády při koncertním dvojzápřahu konaného v kanadských dresech týmů RUSH - Saga. Ani po třiceti letech totiž dny života oněch přemýšlivých tuláků po hvězdách a rytířů vyšlechtěného rocku neztratily barvy.

  

Astrální diskografie:

Rush (1974)
Fly By Night (1975)
Caress Of Steel (1975)
2112 (1976)
All World's A Stage (1976, živé dvojalbum)
A Farewell To Kings (1977)
Archives (1978, reedice prvních tří alb)
Hemispheres (1978)
Permanent Waves (1980)
Moving Pictures (1981)
Exit...Stage Left (1981, živé dvojalbum)
Signals (1982)
Grace Under Pressure (1984)
Power Windows (1985)
Hold Your Fire (1987)
A Show Of Hands (1989, živé dvojalbum)
Presto (1989)
Chronicles (1990, kompilační dvojalbum)
Roll The Bones (1991)
Counterparts (1993)
Test For Echo (1996)
Retrospective I /1974 - 1980/ (1997, kompilace)
Retrospective II /1981 - 1997/ (1997, kompilace)
Different Stages/Live (1998, živé trojalbum)

Mimogalaktická související diskografie

Alex Lifeson:
Victor (1996)
t.b.a. (1999)

Různí umělci:
Working Man (A Tribute To Rush) (1996, sampler)
Invisible Symphony: t.b.a. (1999, kompilace sestavená z kompozic skupiny a nahraná symfonickým tělesem)

Odkaz:
http://www.rush.com


zpět
Článek přečten: 3620x         Autor: Vratislav Šantroch