Whiplash ... Články ... Z archivu
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ
BRUTAL ASSAULT 2013

Rozhovory:
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.
DIPTHERIA

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16326 x
CALES
22.10.2006 | 13803 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13342 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13233 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13223 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34219 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14251 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14104 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14094 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13815 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17357 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17312 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15607 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14537 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 234
Počet rozhovorů: 229
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
Paul Chain (část I)
Noční motýl



     Den se sklání k sychravému večeru, kdy podzim je již cítit ve větru, stromech, prostě všude. Musím se štípnout, abych se ujistil, že to není sen. Ne, není to přelud. Stojím před pyramidou tvořenou nespočtem lidských lebek, se zlověstným křížem na jejím vrcholu. Opatrně našlapuji, procházím vchodem kolem stráže, tvořené podivným párem. Mužem a ženou. Oba jsou oděni v černou kůži a na krcích se jim pohupují velké lesklé kříže. Zvláště v přítomnosti onoho muže se cítím nějakým záhadným způsobem nesvůj. Začínám být neklidný a pociťuji první záchvěvy bázně, které neustále narůstají, aby se posléze změnily v ledovou hrůzu, jež mne následně neopouští ve dne ani v noci. Vcházím. Tvář mám znetvořenou výrazem hrůzné agónie a údy zkroucené křečí poté, co jsem stanul proti křivolaké opukové stěně temnoty. Komnata hrůzy. Silou vůle pokouším se překročit práh, ale trčím pořád na místě. Nohy mám spoutané jako ve zlém snu, takže nemohu postoupit ani o krok. Ale i když se na mne děs sápe jako divá zvěř, smysly mi zůstávají pronikavě, až bolestivě bdělé. Vydávám se na exkurzi oné ponuré, hrůzostrašné hroutící se ruiny, v níž dominují nevábné obrazy zatuchliny a rozpadu, stoletého prachu, špíny a pavučin, drolících se stěn a ztrouchnivělých podlah. Cítím jakousi posvátnou obezřetnost. Vstoupil jsem do komnaty smrti. V tom výkřik! A po něm řada strašlivých zvuků, jako když se sypou kosti. Haldy kostí. To sténání znělo tak prázdně a z dálky, jakoby přicházelo z veliké hloubky oné bytosti a náhle se na konci cesty zlomilo. Vydávám se tím směrem, ale o cosi v té temnotě zakopávám. Když si oči zvykly na narůstající tmu, postupně rozeznávám plevelem zarostlý hrob s omšelým náhrobkem...

Horor po italsku italsku

     Oním v úvodním slově zmíněným mužem (k jeho něžnému protějšku se postupně rovněž dostaneme) jsem měl na mysli jistého enigmatického muzikanta, jehož umělecké jméno zní PAUL CHAIN. Jak zvíte dále z popisu jeho temných tužeb, máme co do činění s neskutečně dělnou a kreativní personu muzikanta, multiinstrumentalisty, zpěváka, komponisty, textaře. Člověka - fenoménu doslova a do písmene fascinovaného vším co jen maličko vykazuje náznaky existence nadpřirozených sil a skutečností. Bytosti posedlé praktikami s tímto spojenými, uhranuté mysticismem, otázkami života a smrti, reinkarnace a posmrtného života. Proto také když už se má nechat fotografovat, pak jedině na nejrůznějších hřbitovech, ve společnosti lidských lebek či hořících svící. Proto ta jeho kytara ve tvaru kříže, proto i ten vyzývavě nepřehlédnutelný lesklý kříž vyjímající se mu na hrudi a další podobné, neméně důležité propriety. Ne, to vše není otázkou nějaké falešné image, cílené na dosažení okázalého vnějšího efektu, nýbrž zde se setkáváme a záhy vítaně potýkáme se skutečným životním, názorovým postojem. Prostě dříve by muselo peklo zamrznout, než by se Paul zpronevěřil své životní filosofii. Já to tak vnímám a pociťuji a taková je taktéž jeho hudba. Silou blizardu z ní vane temnota a okultismus z ní čiší na sto honů. Když jí naslouchám, nemohu se někdy, ne a ne, vymanit z područí pomyšlení, kterak Paul doma po nocích promlouvá snad se samotnými duchy všech těch zesnulých, od kterých by mohl načerpat cokoliv pozitivního pro své duševno. O tom to všechno nejspíše je.

Laguna noci

     Letos šestatřicetiletý Chain jako dominantu svého počínání cítí kladení důrazu na stmelení nekonvenčního hudebního výraziva do neotřelé artistní formy. On sám charakterizuje svou hudební podstatu takto: "Moje představa muziky zůstává velmi vzdálená, tak jak je to jen možné, od byznysu, od spotřebního životního stylu. Je založena na filosofické úvaze o životě a smrti. Jako následování příkladu klasických skladatelů Mozarta a Bacha. Mám velmi rád Bacha, je ve svém způsobu tvorby tak zvláštní. Začínal jsem pronikat do psychedelické hudby a pak jsem objevil Cream, Jimiho Hendrixe či Black Sabbath. Mé úplné začátky byly charakterizovány skládáním a hraním pouze vlastní muziky z čehož vykrystalizoval můj osobitý styl, neopírající se o žádné módní vlivy." Má maličkost se s Chainovou tvorbou setkala víceméně náhodou, když si jí osud vyvolil pro získání disku "Alkahest", k němuž se postupně také propracujeme. No a když mi z Paulova pracovních kasemat dorazily jeho dva novinkové počiny a řada dalších, starších titulů nově vyšlých na CD, dospěl jsem k celkem logickému přesvědčení, že nemůže být vůbec na škodu představit jej rovněž vám. V první řadě je třeba uvědomit si ještě jednu základní skutečnost. Spočívá v tom, že merit všeho, co tento, i přes své anglicky vyhlížející (umělecké?) jméno národností Ital činí na hudebním poli, vykazuje strukturu undergroundu nejtěžšího a nejhlubšího ražení. I když jsou jeho počiny v posledních letech distribuovány již do mnoha evropských zemí, kupříkladu do států Beneluxu či Skandinávie, Německa, Anglie, Portugalska, Švýcarska nebo Rakouska, přesto za hranice jeho rodné Itálie pronikly pouze kusé informace vztahující se k jeho působení na rockové scéně. U zemí českých jakbysmet. Naposledy jsem zaregistroval pouze Paulův poster v americkém magazínu Eternal Darkness Creations, toť vše. Proč ta strohost? Čili, jářku, napravme to, neboť ona persona vyzařuje a posléze vůkol sebe šíří jakési mrazivé fluidum. Ale také charisma a atmosféra kolem ní je tak našponovaná, že vzduch v ní má chuť jako rtuť. "Orfeus v podsvětí" Svou pozoruhodnou muzikantskou kariéru s postupným si získáváním postu celebrity Paul odstartoval s požehnáním snad samotných vládců podsvětí v roce 1977 ve strašidelném komandu Death SS. Tento avantgardně stylizovaný ansámbl se zabýval svébytným pojetím heavy metalu na silné temně-okultistické bázi a vynikal rovněž inklinací k teatrálnímu hororrocku, kteréžto své počínání povýšil tak na happening. Přičemž zpěvák na sebe bral podobu Vampíra, kytaristé si osvojili vzezření Smrtky respektive Zombie, basista se maskoval jako Mumie a bubeník pojal za svůj kostým Vlkodlaka. V roce 1984 Pavel Řetěz onu skvadru opouští, aby se definitivně postavil na vlastní nohy ve formě sólové dráhy. Mně prozatím poslední přístupné album Death SS, "Heavy Demons" z roku 1991, mne ovšem utvrdilo v náhledu, že kapela zůstala nadále velmi kvalitním tělesem, jež návdavkem po instrumentální, kompoziční a aranžérské stránce ztechničtělo.

Odtržen od Satana

     Vesměs veškerá následná díla nesoucí nezaměnitelný rukopis a punc páně Chainova jsou nezvratitelným důkazem té skutečnosti, že jejich spiritus agens je muzikantem variabilním, zabývajícím se nejrůznějšími, i odlišnými styly, zachovávajícím si ovšem neodmyslitelné avantgardní cítění. O tomto pojednávajících dokumentů přinesla následující doba hned nespočet. Ať už to bylo black-doommetalově laděné debutní EP "Detaching From Satan" (1984) ansámblu Paul Chain Violet Theatre či podobně zaměřené, lakonicky pojmenované album "In The Darkness" (1986). Nejinak tomu bylo i u díla "Dies Irae" (1986), posledního, jež bylo vyvedeno v obdobném stylu a které temnoty vyvrhly již jen pod jménem PAUL CHAIN. Dílko "Picture Disc" (1986) Paulova Fialkového divadla (Violet Theatre) bylo pořízeno v osmičlenném kádru, v němž figurují Chainovi dlouholetí pardi, basista a kytarista Paul Dark, basista Claud Galley a bubeník Thomas Hand Chaste. Ti všichni se pokusili o jakousi alternativní fúzi klasického black metalu 80. let střihu Angelwitch nebo Witchfynde a sabbathovského doomrocku. Totéž je nepopíratelně poplatné taktéž minidílku "King Of The Dream" (1987) a dalšímu EP v pořadí, stroze pojmenovanému "Ash" (1988). To představuje bubeníka Luxe Spitfirea, s nímž se záhy setkáváme i na další Paulově hudební pouti. Na všech třech jmenovaných počinech se objevuje první křehké stvoření po Cchainově boku, umělecká deklamátorka jménem Laura Christ. Před časem se mi podařilo získat i singl "Yellow Acid/Needful" (1996), který je nahrávkou syrového psychedelického doom rocku, ušislyšně inspirovaného Black Sabbath. Koneckonců náš italský rek se nikdy netajil svým bezmezným obdivem k oné britské legendě (vzpomínáte na velké kříže na krcích Ozzyho Osbournea a Tonyho Iommiho? Chain, jak už jsem konstatoval, má stejný.) a bezostyšně to dal dostačně najevo na svém dalším opusu.

Můj doom - můj hrad

     Určitými náznaky dalšího hudebního směřování našeho velvyslance Veličenstva temnot byly kompozice "Abyss" a "I Remember A Black Mass", nacházející se na výše probraném ípíčku "Ash". Jako vyznavač Black Sabbath, a hraničilo by to až s naivitou domnívat se, že k tomu jednou, dříve či později nedojde, a navazovatel na jejich hudební odkaz, se Chain naplno projevil dílem "Alkahest" (1995). Ona plnokrevná flákota postsabbathovsky vyznívajícího doom rocku, byla vyseknutou poklonou jedna radost. A aby šlo o úlitbu jak se sluší a patří, svým lvím podílem na ní nevypomohl nikdo jiný, než Paulův přítel, sám slovutný Lee Dorrian z britských Cathedral. Otextoval a nazpíval zde čtyři kompozice z celkového počtu devíti a věřte mi, když říkám, že při studiu a rozboru onoho díla se do nitra naslouchajícího vkrade nezvládnutelné, nádherně svěží pokušení, které rozehraje cosi nespoutaného. Co taktéž nelze přehlédnout je persona Pavlovy partnerky, šarmantní Sandry Silver, zmíněné to v úvodu mého profilu poloviny stráže u vchodu do komnaty hrůzy. Ženštiny naladěné na podobnou (okultně-mysteriózní) notu, příležitostné klávesistky a recitátorky, jejíž úloha zvyšovat dramatičnost hudby stala se na Chainově prozatím posledním řadovém počinu zcela neoddiskutovatelnou. Paul sám hodnotí nastalou éru své kariéry slovy: "Je pravda, že nejde o electronic music, ale pro určitý svůj výraz muziky můžeš využít jakýkoliv druh hudebního nástroje. A není to spojeno s technologií. Je to spirituální výzkum mnohem vyšších cílů než má rocková hudba. Toto stoprocentě reprezentuje mé muzikantské já, je to aspekt mého uměleckého výrazu. Vše závisí na okolnostech dané chvíle, na inspiraci a na momentální náladě. Já mohu hrát elektronickou muziku, doom, hard rock, folk. Jsem velmi ovlivněn německou elektronickou muzikou typu Amon Duul, Tangerine Dream či Klaus Schulze. S mou partnerkou Sandrou Silver jsem nahrál album ´Dies Irae´ a to je dílo, které reprezentuje mou uměleckost a emocionálnost mnohem více než ostatní má alba. V metalové muzice jsou klávesové nástroje nedoceněné, ale já si nemyslím, že jsou tak ztracené. Kytara a keyboardy jsou dva různé nástroje a oba vyjadřují rozdílné pocity. Nemám rád soupeření, takže jsem si nikdy nepřipouštěl konfrontaci mezi oběma nástroji. Každý nástroj má být akceptován a použit pro to, pro co je určen. ´Dies Irae´ je nahrávka, kterou jsem zkomponoval v extázi mediální inspirace stejně jako to udělali moji přátelé Antonius Rex a Doris Norton (italský kultovní band 70. let, pozn. -VŠ-). Úvodní song ´Years Of War´ se zrodil jednoho rána kdy jsem vstával a viděl duchovní vývoj přicházející z Jugoslávie. Zahrál jsem to hned na klávesy a posléze natočil. Stejné to bylo s ´Organ Wel´. Víš, mé osobní studio bylo budováno s magickým záměrem. Setkáš se zde s podivnou atmosférou, která ti pomůže ve zvláštních fazích transu. ´Dies Irae´ se tam zrodilo právě takovým způsobem. Ona nahrávka přišla ve zvláštních rozměrech. Také můj dům má svou zvláštní magickou pozici. Je to starobylá budova v jedné z nejhorších částí mého města. Stojí na křižovatce tří cest u malé říčky. U nás v Itáli lidé nerozuměli mým nahrávkám, takže ´Dies Irae´ bylo přijímáno mnohem hůře, než mé předešlé počiny. V každém případě myslím ale stále na novou a novou tvorbu." Tak jest, ale o tom až jindy.

(dokončení v příštím článku)

pokračování článku-část II

Odkaz:
http://web.tiscali.it/paulchain


zpět
Článek přečten: 3459x         Autor: Vratislav Šantroch